Soutěska Saklıkent

Teplota klesá ještě předtím, než soutěsku vůbec spatříte. V jednu chvíli jste v plochém, horkém světle údolí, cikády řvou v platanech. Pak vstoupíte na dřevěný chodník připevněný k útesu a studený vzduch se na vás valí jako otevřený mrazák. Pod prkny duní řeka barvy mléka a skla. Nahoře se k sobě naklánějí dvě skalní stěny, až je obloha jen jasnou trhlinou.

Saklıkent v turečtině znamená skryté město a název je krásný. Zvenku je kaňon téměř neviditelný – stinná štěrbina ve svahu hory. Uvnitř se táhne asi osmnáct kilometrů vápencem, se stěnami, které se tyčí až do výšky zhruba 300 metrů. Patří mezi nejhlubší kaňony v Turecku. Většina je nedotčená. Pěší návštěvníci vidí pouze první úsek a to je spousta.

Sochařem je zde voda. Déšť a sníh padající na vysoké pohoří Akdağlar – součást západního pohoří Taurus – se propadají do vápence a putují pod zemí. Hornina se rozpouští, trhlina po trhlině, po obrovské časové úseky. Řeka, kterou slyšíte, je výsledkem: studený, minerály zakalený proud, který tuto štěrbinu prořezával hlouběji a hlouběji. Na jaře, nafouklý tajícím sněhem, zaplňuje dno kaňonu stěnu ke stěně.

Proto se hluboká soutěska otevírá turistům pouze v teplejších měsících. V létě řeka klesá, objevují se štěrkové břehy a kaňon vpustí lidi. Ani tehdy se voda nikdy pořádně nezahřeje. Vkročte do ní v srpnu a během minuty vás budou bolet kotníky. Místní se nad tím usmívají. Chlad je součástí rituálu.

Vaše návštěva začíná na dřevěné promenádě – prkenné cestě připevněné k útesu několik metrů nad valící se vodou. Vede vás za roh, mimo dohled vchodu, k místu, kde se kaňon rozšiřuje do stinné komory s oblázkovým dnem. Zde přímo ze skalních stěn vyvěrají prameny a napájejí řeku. Jsou zde plošiny s polštáři, kde si můžete sednout s nohama svěšenýma nad proudem.

Pak přichází přechod a je to okamžik, na který si každý vzpomene. Abyste mohli pokračovat proti proudu, musíte se brodit samotnou řekou – ledovým proudem sahajícím vám do nohou, který vám silně tlačí po stehna. Pro přilnavost je nataženo lano. Lidé křičí, kymácejí se, smějí se a přetahují se přes ni. Na druhé straně, s kapajícími ústy a úsměvy, vstoupíte do pravé rokle, kde davy s každými sto metry řídnou.

Proti proudu se stěny zužují a světlo se stává zvláštním. Skála je hladká, vroubkovaná a na dotek chladná, vyleštěná záplavami do křivek jako litý vosk. Obloha se zužuje do pásky vysoko nad vámi a místy úplně mizí za převisy. Jdete po štěrku, pak vodou sahající po holeně a pak po bledém bahně. Zvuk se chová podivně – řeka se ozývá a hlasy se ozývají zpoza rohů dříve než lidé.

Cestou najdete bahno. Přírodní jílovité jezírka se shromažďují v prohlubních dna kaňonu a návštěvníci se od hlavy až k patě natírají šedou barvou, nechají to zaschnout a pak se opláchnou v řece. Místní obyvatelé připisují jílu změkčující pokožku. Berte to spíše jako tradici než jako lék. Jako zábava to ale funguje pokaždé – v bahenní louži nikdo nezůstane důstojný.

Saklıkent byl v roce 1996 vyhlášen národním parkem a jednoduchá pravidla ho udržují nedotčený. Zůstaňte v otevřené části, která se táhne několik kilometrů, než se průchod stane technickým. Za tímto bodem patří soutěska canyoningovým týmům s lany, helmami a neoprenovými obleky. Dbejte na personál, pokud soutěsku uzavřou – déšť daleko v horách může zde bez varování zvednout hladinu řeky a bleskové povodně v štěrbinových kaňonech jsou smrtelně vážné.

Zpět u vchodu údolí opět zvyšuje hlasitost. Dřevěné plošiny stojí na kůlech nad řekou ve stínu stromů, kde si můžete dát čerstvé pstruhy a tenké palačinky gözleme s nohama ochlazujícím se ve spršce. Stánky prodávají říční boty, které stojí za malý poplatek – kameny jsou ostré a proud je prudký. V sezóně někteří provozovatelé provozují říční snowboarding na mírnějším úseku pod soutěskou.

Řeka, která tohle všechno vytesala, má ještě jednu práci. Vytéká z hor a přes rovinu jako potok Eşen, zavlažuje pole a skleníky a nakonec dosahuje Středozemního moře vedle starobylého města Patara. Stejná voda, která vám dnes ráno znecitliví kotníky, za soumraku mine lýkijský maják. Geografie na tomto pobřeží ráda spojuje své příběhy.

Pokud přijedete ven v plném létě, soutěska ukazuje jinou tvář. Na jaře řeka teče stříbrně a divoce, plní kaňon stěnu ke stěně a návštěvníci zůstávají na promenádě, zatímco voda se dole hemží. Platany u vchodu se brzy zelenají a horské vrcholky za nimi stále nesou sníh – ten samý sníh, který vám v červenci promrazí kotníky. Podzim přináší nízké slunce a prázdné plošiny. Každé roční období si uchovává stejnou studenou řeku a nabízí jiný důvod, proč se u ní postavit.

Naplánujte si zde zhruba půl dne. Cesta z Fethiye trvá necelou hodinu a z Kaşu zhruba stejně a turistické minibusy často spojují soutěsku s Tlosem nebo Patarou. Děti obecně milují přechod a bláto, i když menší potřebují pevnou ruku proti proudu. Vezměte si s sebou náhradní oblečení a počítejte s tím, že vás postříká. Nikdo nenechává Saklıkent úplně suchý – to je zhruba smysl vaší cesty.

Než odejdete, zastavte se ještě jednou na promenádě a položte ruku na stěnu kaňonu. Skála je studená, vlhká a naprosto nehybná – a přesto je vše kolem vás záznamem jejího pohybu, zrnko po zrnku, povodeň po povodni. Řeka s dostatečným časem dokáže rozpůlit horu. Právě jste prošli důkazem.