Kadıköy

Motor trajektu mění tón a paluba se chvěje, když se loď kymácí k molu. Rackové visí ve vzduchu pár metrů od zábradlí a čekají na chleba. Lana dopadají na molo. Můstek s těžkým cinknutím klesá a několik stovek lidí najednou odchází. Během minuty jste uvnitř vůně ulic – grilované ryby, pražená káva, mokrá zelenina, cigaretový kouř. Někdo vám už něco prodává. Vítejte na asijské straně.

Kadıköy leží na asijském břehu, naproti starému městu. Není to památková čtvrť. Není tu žádný palác, žádná velká mešita, žádná fronta na lístky. Místo toho je tu každodenní život v plném proudu – trhy, knihkupectví, obchody s deskami, čajové zahrady, bary, kina a velké množství koček. Lidé sem chodí jíst a hádat se, ne prohlížet si památky. Díky tomu je to jedno z poctivějších míst v Istanbulu.

Toto pobřeží je starší než to slavné naproti. Osadníci z Řecka zde založili město zvané Chalkedon a to bylo založeno již před založením Byzance na druhé straně průlivu. Starověcí spisovatelé o tom zachovali vtip. Říká se, že perský velitel nazval obyvatele Chalkedonu slepými, protože se usadili na této straně, zatímco mnohem lepší místo leželo na očích přes průliv. Tato urážka přetrvávala dva a půl tisíce let.

V roce 451 se zde také stalo něco obrovského. Církevní představitelé z celého křesťanského světa se setkali v Chalkedonu a vypracovali prohlášení o podstatě Krista. Toto prohlášení církev rozdělilo. Několik starověkých církví – arménská, koptská, syrská, etiopská – jej odmítlo a toto rozdělení trvá dodnes. Stalo se to na tomto břehu, v kostele, který už nestojí. Nic na moderním plánu ulic vám neříká, kde. Miliony věřících s výsledkem stále žijí.

Moderní název znamená vesnice soudce. Pochází z osmanského období, kdy byla půda na tomto břehu přidělena kadímu – soudci v islámském právním systému. Dlouhou dobu to byla vesnice zahrad a letních domků, klidné místo, kam se lidé dostávali lodí. Klid skončil v devatenáctém století, kdy začaly žít istanbulské rodiny a dojíždět přes vodu.

Toto dojíždění je stále bodem Kadıköy. Trajekty jezdí celý den mezi tímto místem a evropským pobřežím a místní obyvatelé je vnímají spíše jako autobusy než jako atrakce. Na palubě je celá kultura. Koupíte si čaj v malé skleničce ve tvaru tulipánu. Koupíte si sezamový kroužek zvaný simit a odtrhnete kousky pro racky, kteří je snímají ze vzduchu. Plavba trvá asi dvacet minut a nestojí téměř nic.

Projděte se od mola do vnitrozemí do tržních ulic. Tady lidé skutečně nakupují. Prodejci ryb aranžují svůj úlovek na led a vykřikují ceny. Obchody s nakládanou zeleninou skládají sklenice se zelenou, červenou a žlutou zeleninou v octě a prodají vám sklenici džusu k pití. Jsou zde obchody, které prodávají pouze sýr, pouze med, pouze sušené ovoce, pouze kávu. Restaurace zde pomohly vrátit regionální anatolskou kuchyni zpět do módy a některé z nich jsou opravdu velmi dobré.

V úterý se v této čtvrti rozroste druhé, dočasné město. Obrovský trh pod širým nebem zabírá celé ulice, pod kilometry markýzy se prodává oblečení, látky, domácí potřeby, ovoce a zelenina. Ceny v poslední hodině před zavírací dobou prudce klesají. Obchodníci křičí v rytmu, který je téměř hudební. Chcete-li pochopit domácí ekonomiku tohoto města, hodina na tomto trhu vás naučí více než jakékoli muzeum.

Vydejte se na Bahariye, hlavní pěší zónu. Čtvrť projíždí zrestaurovaná staromódní tramvaj, natřená na červeno, která zvoní na chodce, kteří ji ignorují. Na stejné ulici stojí divadlo z 20. let 20. století, které nyní slouží jako opera. Na křižovatce zvané Altıyol najdete bronzového býka. Francouzský sochař ho vytvořil v devatenáctém století a než se zde usadil, několikrát se pohyboval po městě. Lidé se u býka setkávají.

Zahněte do ulic kolem Yeldeğirmeni a podívejte se nahoru. Celé stěny bytových domů nesou malované nástěnné malby vysoké několik pater, které vznikly během festivalů nástěnných maleb v minulých letech. Některé jsou portréty, některé abstraktní, některé politické. V sousedství se nacházejí také staré bytové domy postavené pro železniční dělníky s železnými balkony a opotřebovanými kamennými schody. Nájemné vzrostlo a charakter se mění, což je konverzace, kterou uslyšíte v kavárnách.

Večer se čtvrť opět mění. Kadıköy má ulice téměř výhradně vyhrazené pro meyhane – meyhane je taverna, která podává malé talíře k rakı, anýzovému destilátu, který se po přidání vody zbarví do kalné bílé. Pořadí je důležité. Nejdříve studená jídla, pak teplá, pak ryby a pití pokračuje po celou dobu. Nikdo nespěchá. Stůl pojme stejné lidi pět hodin a číšníci to očekávají.

Nakonec se projděte do Mody. Ulice se ztiší a budovy stárnou. Pod vodou se pod čtvrtí táhne přímořská promenáda s trávou, lavičkami a kamenným okrajem, kde lidé sedí s nohama svěšenýma nad mořem. Na břehu stojí elegantní stará budova trajektu z počátku dvacátého století, která nyní slouží jako kavárna. Tady si Kadıköy přichází odpočinout, což se nedělá často.

V pozdním odpoledni se od břehu Mody postavte na západ. Na druhé straně vody se tyčí staré město, siluety kopulí a minaretu, před nímž proplouvají lodě. Za vámi někdo hrozně hraje na kytaru. Prodavač čaje prochází kolem s tácem. Odtud můžete vidět jedno z nejfotografovanějších panoramat na světě a nikdo kolem vás se na něj nedívá. Žijí tady. Věnujte pár minut tomu, abyste udělali totéž.