Palác Topkapi

Na prvním nádvoří křupe štěrk pod nohama a teplota klesá. Staré platany zadržují světlo nad hlavou v rozlámaných kusech. Slyšíte vrány, vzdálený klakson z Bosporu a tiché šumění fronty. Je cítit vůně vlhké hlíny a posekané trávy. Většina paláců se ohlašuje velkým schodištěm. Tento začíná parkem. To je první věc, kterou je třeba na Topkapi pochopit – vůbec nefunguje jako evropský palác.

Stavba začala v roce 1459, několik let poté, co město dobyl Mehmed II. Chtěl sídlo vlády na místě, kde se setkává Zlatý roh, Bospor a Marmarské moře. Sultáni zde žili a vládli zhruba čtyři století. Poté, v 50. letech 19. století, se dvůr přestěhoval do nového paláce v Dolmabahce na vodě. Topkapi byl ponechán, udržován v provozu pro obřady a v roce 1924 otevřen jako muzeum.

Místo jednoho obrovského bloku je palác řetězcem čtyř nádvoří, z nichž každé je soukromější než to předchozí. Mezi nimi stojí brány, které kdysi filtrovaly, kdo mohl projít. Představte si to spíše jako sérii filtrů než jako budovu. Služebníci a prosebníci se dostali jen do určité míry. Úředníci šli dále. Hrstka lidí se dostala až do nejvnitřnějšího prostoru. Uspořádání se spíše podobá stálému vojenskému táboru než zámku, a to není náhoda.

Druhé nádvoří bylo pracovním srdcem říše. Zde stály na jedné straně kuchyně a na druhé straně zasedací místnost císařské rady. Kuchyně kdysi denně živily tisíce lidí a potřebovaly vlastní komíny, které se stále dají spočítat podél střechy. Nyní se v nich nachází palácová sbírka čínského porcelánu – jedna z největších na světě, shromážděná částečně proto, že osmanští kuchaři si cenili seladonového nádobí a věřili, že by změnilo barvu, pokud by bylo jídlo otrávené.

Vykročte směrem k zasedací místnosti, kde se ministři scházeli, aby řídili stát. Podívejte se na zeď nad sedadly a najdete malé okénko zakryté zlatou mříží. Sultán mohl sedět za ním, neviděn, a poslouchat celou schůzi. Nikdo v místnosti nevěděl, zda tam byl v daný den. Tato jediná mříž formovala způsob, jakým spolu ministři po generace komunikovali. Je to jeden z nejúčinnějších architektonických děl v paláci.

Brána štěstí vede do třetího nádvoří a za tímto bodem se běžný obchod končil. Hned za branou se nachází audienční síň, nízký pavilon, kde sultán přijímal vyslance. Vyslance dovnitř vedly paže, které byly držány z obou stran. Místnost je menší, než návštěvníci očekávají. Moc se zde vyjadřovala omezeními – jak blízko jste se směli dostat, jak dlouho jste se směli zdržet, zda s vámi vůbec někdo promluvil.

Na tomto nádvoří se nachází pokladnice a právě zde se tvoří většina front. Sbírka zahrnuje dýku osazenou třemi velkými smaragdy v jílci a velmi velký diamant obklopený menšími kameny. Oběma jsou přiložena jména a legendy. Dýka byla vyrobena v osmnáctém století jako diplomatický dar pro perského vládce, který byl zabit dříve, než mohla být doručena, a tak se vrátila do paláce a zůstala tam.

Nedaleko se nacházejí místnosti s relikviemi spojenými s prorokem Mohamedem, které byly do Istanbulu přivezeny po roce 1517, kdy osmanský sultán převzal kontrolu nad svatými městy. Zde je uložen plášť, pečeť a další předměty. Od té doby v těchto místnostech recitátor nahlas čte Korán a tato praxe pokračuje dodnes s živým čtenářem. Fotografování není povoleno. Ať už je vaše přesvědčení jakékoli, při průchodu snižte hlas.

Do harému je třeba platit samostatnou vstupenku a stojí za to. Toto slovo jednoduše znamená soukromou, zakázanou část domácnosti. To byly rodinné prostory – sultán, jeho matka, jeho manželky, jeho děti a personál, který jim sloužil. Během staletí se místnost po místnosti rozrůstal, takže plán se mění. Chodby se náhle zužují. Dveře jsou nízké. Z dlaždicových hal se bez varování přesouváte do prostých vymalovaných místností, protože různí sultáni stavěli podle různých vkusů.

Nejmocnější osobou v harému často nebyl sultán. Byla to jeho matka, valide sultánka, která vlastnila své vlastní byty a vlastní příjem. Několik z nich řídilo státní záležitosti během dětství mladých sultánů. Sedmnácté století je někdy popisováno jako období, kdy ženy v této domácnosti efektivně vládly. Všímejte si rozdílu ve velikosti mezi jejími pokoji a pokoji všech ostatních. Podlahová plocha byla velmi přímým měřítkem postavení.

Dlaždice v harému pokrývají široké rozpětí datování. Některé panely jsou z nejlepších iznických prací ze šestnáctého století, s jasnými modrými a slavnými červenými odstíny. Jiné jsou pozdější náhrady nebo dlaždice přivezené z Evropy. Dvojitý kiosk, který používali korunní princové, má jedny z nejkrásnějších stropů v komplexu. Tito princové zde často trávili roky zavření, neschopní odejít, a čekali, zda budou vládnout, nebo budou sesazeni.

Dokončete na čtvrtém nádvoří, na terase. Nacházejí se zde zahradní pavilony, postavené jednotlivými sultány k označení vojenských tažení, s klenutými stropy a okenicemi z intarzovaného dřeva. Jeden z nich byl postaven po vojenském tažení na východě a jeho stěny jsou od podlahy až ke stropu obloženy modrými a bílými dlaždicemi. Na okraji terasy stojí malý pozlacený baldachýn, který sultáni používali k přerušení půstu během Ramadánu. Z mramorové terasy se otevírá celá vodní cesta – lodě, trajekty, asijské pobřeží za nimi. To je důvod, proč byl palác umístěn právě zde.

Na chvíli se posaďte na zeď terasy. Všechno za vámi bylo postaveno kolem kontroly přístupu – kdo mohl vstoupit, kdo se mohl dívat, kdo mohl mluvit. A přesto sultáni stále vycházeli na tento otevřený okraj, aby sledovali vodu, jako kdokoli jiný. Výhled se moc nezměnil. Lodě jsou jiné, pobřeží je plnější, ale světlo na Bosporu dělá to, co vždycky. Než se vrátíte branou, chvíli ho pozorujte.