Hipodrom Konstantinopole

Zastavte se a poslouchejte náměstí – kroky na kameni, holuby, vzdálenou tramvaj. Nyní si představte tentýž prostor zaplněný od zdi ke zdi řvoucím davem. Zhruba tisíc let to bylo nejhlučnější místo v Konstantinopoli. Čtyřkoňské vozy duněly po rovince, kde stojíte, prudce se zatáčely na obou koncích a s duněním se vracely. Diváci křičeli na své týmy z řadových kamenných sedadel, které se tyčily všude kolem vás. Stadion je pryč. Jeho tvar je stále pod vašima nohama.

Toto je Konstantinopolský hipodrom – hipodrom je řecký výraz pro koňské dráhy. Dostihová aréna zde stála od počátků města a když Konstantin Veliký ve čtvrtém století znovu založil město jako své hlavní město, zvětšil arénu do imperiálního měřítka. Odhady její kapacity se liší, ale pojala desítky tisíc lidí. Moderní náměstí, nazývané Náměstí Sultanahmet nebo At Meydanı – Náměstí koní v turečtině – si zachovává starý obrys. Dlouhý otevřený prostor, který vidíte, téměř přesně kopíruje starověkou dostihovou dráhu.

Představte si rozvržení. Středem dráhy se vedla dlouhá páteřní bariéra zvaná spina, zdobená monumenty, sochami a trofejemi shromážděnými z celé říše. Kolem ní se proháněly vozy – sedm kol proti směru hodinových ručiček, s nejpravděpodobnějšími nárazy v ostrých zatáčkách. Císař sledoval závod z císařské lóže propojené přímo s Velkým palácem, takže se mohl před lidem objevit, aniž by přecházel ulici. Účast na závodech byla zdarma. Právě zde se vládce a vládci skutečně setkávali.

Fanoušci se organizovali do frakcí pojmenovaných podle barev týmů – především do Modrých a Zelených. Byli zčásti sportovním klubem, zčásti politickou stranou, zčásti pouličním gangem. Císaři se jim dvořili, báli se jich a někdy kvůli nim i padli. V roce 532 se frakce spojily proti císaři Justiniánovi při nepokojích Nika. Povstání vypálilo velkou část centra města, včetně dřívějšího kostela na místě Hagie Sofie. Skončilo zde, v této aréně, když císařská vojska chytila výtržníky do pasti a po tisících je zabila.

Tři monumenty ze spiny stále stojí a ten nejstarší je ohromující. Egyptský obelisk uprostřed náměstí byl vytesán před více než třemi tisíci lety pro faraona Thutmose III. a původně stál v chrámu v Karnaku. Císař Theodosius ho sem nechal dopravit a v roce 390 vztyčit na vyřezávaný mramorový podstavec. Růžová žula stále obsahuje ostré hieroglyfy chválící faraona. Může to být nejstarší objekt vyrobený člověkem, který kdekoli v Istanbulu stojí.

Věnujte čas mramorovému podstavci pod obeliskem, protože je to dokument. Jeho vyřezávané panely zobrazují Theodosia a jeho dvůr, jak sledují dostihy z císařské lóže – diváky, tanečníky, hudebníky a klečící vyslance, kteří vzdávají hold. Jeden panel zobrazuje samotný obelisk, jak je pomocí lan a navijáků tažen do výšky – kamenný obraz jeho vlastní instalace. Rytina je opotřebovaná, ale čitelná. Díváte se na Hipodrom tak, jak ho vidělo jeho vlastní publikum před šestnácti stoletími.

O pár kroků dál stojí pokroucený bronzový pahýl – Hadí sloup. Je starší než samotné město. Řecká města jej odlila po vítězství nad Peršany u Platají v roce 479 př. n. l. a umístila jej do svatyně v Delfách jako oběť díkůvzdání. Ze země se tyčily tři propletené bronzové hadi, kteří kdysi podpírali zlatou nádobu. Konstantin sloup přenesl do svého nového hlavního města. Hadí hlavy se dochovaly až do osmanské éry, poté se ztratily – dochovaný fragment jedné z nich je uložen v muzeu ve městě.

Na vzdáleném konci náměstí se tyčí třetí monument, Obelisk s obezděnou stěnou – hrubá věž z kamenných bloků. Kdysi vypadala úplně jinak. Císař Konstantin VII. ji v desátém století zrestauroval a opláštil zlacenými bronzovými deskami, které zachycovaly slunce. Křižáci později bronz strhli a údajně ho roztavili na mince. Zůstalo jen holé zdivo, poničené počasím. Mladí osmanští vojáci – janičáři – prý na něj vylezli, aby předvedli svou dovednost a odvahu.

Největší poklady hipodromu zanechané násilím. V roce 1204 armáda čtvrté křížové výpravy vyplenila Konstantinopol – křesťanská armáda vyplenila křesťanské hlavní město. Mezi kořistí byli čtyři pozlacení bronzoví koně, kteří stáli nad startovními branami této arény. Křižáci je přepravili do Benátek, kde byli vyvěšeni na fasádě baziliky svatého Marka. V Benátkách zůstávají dodnes – originály jsou nyní uloženy uvnitř, repliky venku. Nejkrásnější dochovaná socha z tohoto náměstí se nachází více než tisíc kilometrů daleko.

Za Osmanů dostihy skončily, ale prostor přežil. V Meydanı se konaly koňské tréninky, obřady, festivaly a velkolepé svatební oslavy pro prince, které běžely celé dny, s akrobaty a ohňostrojem. Na jedné straně se na počátku sedmnáctého století tyčila Modrá mešita a kámen ze zničených tribun se, stejně jako po staletí, dostal do nových budov. Na severním konci dorazila v roce 1900 kupolovitá fontána – dar od německého císaře Viléma II. osmanskému sultánovi, jejíž strop je obložen zlatou mozaikou.

Jeden mohutný kus původní stavby je skrytý na očích. Jděte k jižnímu, zakřivenému konci náměstí a podívejte se dolů po svahu za ním. Obrovská cihlová podstavba je sfendon – klenutá plošina, která podpírala zakřivený konec sedadel na nerovném terénu. Její oblouky jsou římským stavitelstvím v plné síle a po tolika staletích stále nesou váhu. Většina návštěvníků nikdy neujde dalších sto metrů, aby ho viděla. Udělejte to – to je nejblíže, jak se můžete dotknout samotného stadionu.

Dokončete kdekoli podél dlouhé osy náměstí. Sedadla jsou pryč, mramor je roztroušen napříč třemi říšemi a tráva roste tam, kde stály otočné sloupky. Přesto prostor stále plní svou starou funkci: shromažďuje lidi. Prodejci prodávají pečenou kukuřici, děti honí holuby, turistické skupiny se pohybují mezi památkami. Postavte se na opotřebované kameny, dívejte se dolů po celé délce starobylé dráhy a nechte moderní náměstí a zmizelou arénu zaujmout stejný výhled.