Modrá mešita

Nejprve vejděte do dvora a nechte hluk utichnout. Dlažba je z hladkého šedého kamene, chladná i v tenkých botách. Holubi se v záblescích zvedají ze střechy. Někde za vámi zvoní tramvajový zvonek na Divan Yolu, ale zde je zvuk ztlumený. Pak vstoupíte dovnitř a světlo změní barvu. Prochází mnoha okny, přechází přes modré a bílé dlaždice a usazuje se na tmavě červeném koberci. Toto je mešita sultána Ahmeda. Téměř všichni jí říkají Modrá mešita a důvodem jsou dlaždice.

Toto je funkční mešita, ne muzeum. Vstup je zdarma a návštěvníci jsou vítáni mimo pět denních modliteb. U dveří si zujte boty. Zakryjte si ramena a pokud jste žena, zakryjte si hlavu – u vchodu se rozdávají látky. Jakmile jste uvnitř, mluvte tiše a zůstaňte za bariérou, která označuje modlitební prostor. Lidé se sem chodí modlit několikrát denně. Vy jste hostem uprostřed toho všeho.

Stavba začala v roce 1609 za sultána Ahmeda I. Byl to mladý muž, sotva přesahující pubertu, a chtěl mešitu, která by naproti náměstí odpovídala Hagii Sofii. Práce trvala asi osm let. Architektem byl Sedefkar Mehmed Agha, který se vyučil v dílně založené Sinanem. Jeho jméno znamená zhruba perleťový dělník – svou kariéru začal jako vkládač mušlí do dřeva, nikoli jako stavitel kopulí.

Samotné místo bylo úctyhodné. Ahmed vyklidil paláce svých vlastních ministrů, aby uvolnil místo. Mešita stojí přímo na pozemku starého byzantského císařského paláce, vedle hipodromu, kde kdysi závodily vozy. Budova tak stojí mezi dvěma zaniklými světy. Stále můžete vysledovat dlouhý ovál závodní dráhy ve tvaru parku venku, s egyptským obeliskem stojícím na jednom konci.

Podívejte se vzhůru ke stropu. Hlavní kopule spočívá na čtyřech obrovských kulatých pilířích, někdy nazývaných sloní nohy, každý o průměru několika metrů. Kolem ní sestupují poloviční kopule v řadách směrem k rohům. Efekt je spíše kaskádou křivek než jedním jediným prostorem. Osmanští architekti strávili století učením se tomu. Zde ukazovali, co může stoletá praxe vytvořit – řád, symetrii a jasnou cestu pro oko od podlahy nahoru.

A teď dlaždice. Je jich více než dvacet tisíc, vyrobených ve městě Iznik, východně od města. Vzory jsou tulipány, karafiáty, cypřiše a vinné révy. Podívejte se na spodní stěny a galerie: tyto dlaždice jsou nejjemnější, s hlubokým kobaltovým a červeným odstínem, který se izničtí hrnčíři naučili fixovat pod glazurou. Výš se kvalita mění. Sultán jich objednal tolik tak rychle, že dílny se snažily udržet standard.

Tento spěch měl trvalou cenu. Poptávka tlačila iznické ceny nahoru a hrnčíře do zkratek. Během několika generací městské pece upadly a velké období tureckého kachličkování skončilo. Takže tento interiér je zároveň vrcholem i jakýmsi koncem. To, na co se díváte, je jedna z posledních obrovských zakázek, které kdy toto odvětví obdrželo.

Místnost osvětluje dvě stě šedesát oken. Jejich původní sklo pocházelo z Benátek, barvené a broušené do malých tabulek. Většina toho, co vidíte dnes, jsou pozdější náhradní práce, protože sklo z té doby jen zřídka přežije zemětřesení a požáry. Lustry visí nízko na dlouhých řetězech. V minulosti se v nich nacházely olejové lampy a mezi ně se někdy upevňovala pštrosí vejce – tradiční vysvětlení je, že držely pavouky dál od lampového oleje.

Najděte mihráb, mramorový výklenek ve zdi, který ukazuje směr Mekky. Vedle něj stojí minbar, vysoká stupňovitá kazatelna používaná pro páteční kázání. Oba jsou vytesány ze světlého mramoru a řezba je ve srovnání s dlaždicemi zdrženlivá. To je záměrné. Oko potřebuje klidné místo k odpočinku. Nalevo je vyvýšená plošina pro muezzina, který během modlitby odpovídá.

Venku mešita nese šest minaretů. V té době toto číslo způsobovalo problém. Svatyně v Mekce měla také šest a srovnatelný počet vypadal jako troufalost. Obvykle se vypráví příběh, že sultán záležitost vyřešil tím, že zaplatil za další minaret v Mekce. Ať už se to stalo přesně tak, nebo ne, šest štíhlých věží je zde stále neobvyklých. Počítejte je od nádvoří – čtyři v rozích modlitebny, dvě na vzdáleném konci nádvoří.

Ahmed si mešitu dlouho neužil. Zemřel v roce 1617, v roce, kdy byla stavba dokončena, ještě ve svých dvaceti letech. Jeho hrobka stojí hned za severní zdí a s ním je pohřbeno několik jeho dětí. Je otevřená návštěvníkům a obvykle je téměř prázdná. Pár metrů od jednoho z nejrušnějších interiérů v Istanbulu se můžete o samotě posadit v tiché kachlové místnosti s mužem, který si to všechno objednal.

Komplex nikdy nebyl jen mešitou. Součástí byla náboženská škola, polévková kuchyně, nemocnice a tržnice, jejíž nájemné pokrývalo provozní náklady. Osmanské základy byly navrženy tak, aby se po staletí samy financovaly. Některé z těchto budov jsou pryč, v některých se nyní nacházejí obchody s koberci a kavárny. Arkádová stavba podél jižní strany kdysi sloužila sousedství způsobem, který neměl nic společného s modlitbou.

Vyjděte zpět na nádvoří a postavte se poblíž centrální fontány. Odtud můžete vidět kopule naskládané v pořadí, od nejmenší po největší. Otočte se a na druhé straně zahrad je Hagia Sofia, o tisíc let starší. Dvě budovy, jeden rozhovor, vedený přes park plný tulipánů a turistů. Pomalu se nadechněte mořského vzduchu stoupajícího od Marmarského moře – a pak se rozhodněte, na kterou z těch dvou se chcete dívat déle.