Palác Beylerbeyi

Než se podíváte, poslouchejte. Uvnitř vstupní haly padá voda do mramorového bazénu. Zvuk je tichý a stálý a nikdy nepřestává. Z mokrého kamene stoupá chladný vzduch. Sluneční světlo prochází vysokými okny a v pomalých prutech přechází přes bledou podlahu. Pod koberci je cítit slabý suchý zápach, něco jako sláma. Trajekt proplouvá blízko pobřeží a jeho motor hučí skrz zeď. Tato budova byla postavena pro léto a léto je v ní stále.

Stojíte na asijském břehu Bosporu, v okrese Üsküdar. Sultán Abdülaziz nechal postavit tento palác v 60. letech 19. století. Chtěl letní sídlo pro sebe. Chtěl také nějaké velkolepé místo, kde by mohl ubytovat hostující krále a císaře. Osmanští vládci tento úsek pobřeží využívali po generace. Předtím zde stál dřevěný palác, který zničil požár. Takže tento byl postaven z kamene a mramoru. Design je obrácen k vodě, protože důležití hosté přijížděli lodí.

Dílo je připisováno rodině Balyanů. Byli to arménští architekti, kteří sloužili osmanskému dvoru po několik generací. Zkombinovali evropské palácové plánování s osmanskou výzdobou. Výsledek působí pro evropského návštěvníka povědomě a zároveň neznáme. Mramorové schody vedou přímo do moře. Hlavní dveře směřují do úžiny, nikoli k silnici. Pokud přijedete z pevniny, vstoupíte do paláce zezadu. Téměř každý důležitý návštěvník z té doby přišel opačným směrem.

V roce 1869 se zde zastavila císařovna Evženie Francouzská cestou na otevření Suezského průplavu. Byl pro ni připraven pokoj. Zprávy z té doby uvádějí, že byl zařízen tak, aby jí připomínal její pokoje v Paříži. Existuje také příběh, že sultánova matka ji fackovala za to, že se na veřejnosti chopila sultána za ruku. Berte to jako folklór. Lidé to opakují už více než století a nikdo nemůže dokázat, že se to stalo.

Abdulazizovi velmi záleželo na námořnictvu. Utrácel hodně peněz za válečné lodě a měl rád obrazy moře. Podívejte se nahoru v několika místnostech a najdete na stropech namalované lodě – plachetnice, parníky, otevřenou vodu. Malované stropy v paláci obvykle zobrazují květiny nebo mraky. Zde máte nad hlavou flotilu. Byl také prvním osmanským sultánem, který v době míru cestoval západní Evropou, a to v roce 1867. Vrátil se s pevnými představami o tom, jak by měl vypadat moderní dvůr.

Zařízení pocházelo z mnoha míst. Křišťálové lustry dorazily z Čech. Vázy a porcelán pocházely z Francie a Číny. Koberce se tkaly v císařských dílnách v Hereke na pobřeží Marmarského moře. Pod těmito koberci v některých místnostech leží rohože z rákosu dovezeného z Egypta. Nesloužily jako dekorace. Zabraňovaly vlhkosti stoupat z podlahy a v červenci místnosti chladily. To je praktické tajemství paláce – velmi drahý dům s velmi rozumnou podlahou.

Plán se řídí starou osmanskou vládou. Jedna část domu byla veřejná, selamık, kde sultán přijímal muže a jednal. Druhá část byla soukromá, harém, kde žila rodina. Harém jednoduše znamená chráněnou nebo zakázanou část domu. Obě poloviny mají samostatné vchody a samostatná schodiště. Hosté se pohybovali jedním světem a nikdy neviděli ten druhý. Dnes projdete oběma během jediné návštěvy, což by žádný host z 60. let 19. století nedokázal.

Sejděte dolů k pobřeží. Na břehu stojí dva malé pavilony, jeden pro každou polovinu domácnosti. Byly postaveny pro stín a pro sledování průlivu. Zevnitř je vidět, jak Bospor vyplňuje okno jako film. Lodě stále proplouvají ve stejné vzdálenosti. Proudy zde tečou rychle a mění směr s hloubkou. Rybáři to vždy věděli. Lidé, kteří seděli v těchto pavilonech, sledovali dopravu, počasí a ryby, přesně tak, jako to dělají lidé dnes.

Za palácem se terén strmě zvedá. Zahrady stoupají na kopec terasovitými stezkami a pod silnicí je spojuje tunel. V horním patře rostou magnólie. Stojí tam i menší pavilony, které se používají ke kávě, k odpočinku a k pohledu dolů na vodu. Byly zde také stáje. Tradice pamatuje Abdülazize jako statného, silného muže, který miloval koně a zápas. Jeho zvířata byla chována s větší péčí, než by většina lidí ve městě mohla očekávat.

Palác má i temnější kapitolu. Abdülhamid II. vládl říši více než třicet let. V roce 1909 byl sesazen z trůnu. Poslední roky strávil v této budově pod dohledem, v domě, který postavil jeho strýc. Zemřel zde v roce 1918, zatímco se kolem něj rozpadala říše, které vládl. Místnosti, kterými procházíte, byly jeho poslední adresou. Nic na výzdobě vám to neříká. Musíte si to nést s sebou.

Nyní vyjděte ven a podívejte se na sever. Hned za palácem vede visutý most přes Bospor. Byl otevřen v roce 1973, jako první most, který kdy byl přes tuto úžinu postaven. Po tisíce let se sem lidé plavili pouze lodí. Tento palác byl navržen v době, kdy to byla ještě jediná možnost. Doprava nyní prochází nad hlavou v stálém proudu a zvuk dopadá až do zahrady. V jednom záběru se skrývají dvě epochy dopravy – dole císařské veslice, nahoře pruhy aut.

Budova dnes slouží jako muzeum. Návštěvníci si nasazují návleky na boty, aby podlahy zůstaly tiché. Průvodci přesouvají skupiny z místnosti do místnosti a vy můžete chvíli počkat u dveří. Využijte čekání. Zastavte se a všimněte si, kolik světla budova pohlcuje. Téměř každá místnost má alespoň na jedné straně vodu. O to šlo. Toto nikdy nebyla pevnost ani sídlo vlády. Byl to dům pro horké měsíce, postavený lidmi, kteří si mohli dovolit nejlepší lék na horko.

Než odejdete, vraťte se zpět na břeh. Voda se zde rychle pohybuje a během dne mění barvu. Trajekty přejíždějí na evropskou stranu. Rackové je následují. Někde nad vámi se přes most neustále pohybují auta. Sultáni, kteří tento dům využívali, chtěli přesně to, co máte teď – chladný vzduch, tekoucí vodu a čas pozorovat obojí. Tolik nikomu nebylo odebráno. Zastavte se ještě minutu a pak jděte.