Ulice Istiklal

Dvakrát zazvoní zvonek – pronikavý, kovový – a dav se rozestoupí, aniž by vzhlédl. Kolem projede červená tramvaj, dostatečně blízko, abyste se jí mohli dotknout. Pod nohama nesou žulové dlažební kameny zvuk tisíců bot. Někde poblíž se na vozíku pečou kaštany a kouř se vine přes třídu. Hudba přichází ze tří směrů najednou – kytara pouličního hudebníka, řečník z obchodu, pouliční bubeník. Toto je ulice Istiklal a nikdy se doopravdy nezastaví. Na minutu se zastavte a nechte proud lidí, aby se kolem vás pohyboval.

Třída se táhne asi jeden a půl kilometru čtvrtí Beyoğlu, od náměstí Taksim nahoře až po oblast Tünel poblíž Galaty dole. Je uzavřena pro běžný provoz. Prostor s chodci sdílí pouze tramvaj, rozvážkové vozíky a občasné policejní vozidlo. Během rušných víkendových večerů se dav může rozrůst na stovky tisíc lidí za jediný den. Místní obyvatelé denně přecházejí ulici bez pohledu. Návštěvníci po ní chodí pomalu a čtou fasády nad výlohami obchodů.

V devatenáctém století se jednalo o Grande Rue de Péra – hlavní ulici istanbulské evropské čtvrti. Zahraniční ambasády si zde stavěly svá sídla. Bankéři, obchodníci a diplomaté z celé Evropy plnili její kavárny a divadla. Architektura to stále dokazuje. Podívejte se nahoru a uvidíte neoklasicistní sloupy, secesní kování a zdobené kamenné balkony – styly importované z Paříže a Vídně. V přízemí ulice se nacházejí globální značky a obchody s telefony. Třída zahrnuje obě vrstvy najednou – starou nahoře, novou dole.

Po založení Turecké republiky v roce 1923 dostala ulice svůj současný název. Istiklal znamená nezávislost. Z ambasád se po přestěhování hlavního města do Ankary staly konzuláty, ale většina zůstala ve svých starých budovách. Několik jich stále stojí přímo na třídě za železným zábradlím – mezi obchody můžete spatřit jejich vlajky. Přejmenování znamenalo posun. Ulice, kterou kdysi definovaly cizí mocnosti, se stala symbolem nového národa. Dnes patří především každému, kdo po ní náhodou jde.

Červená tramvaj je přeživší. Elektrické tramvaje zde poprvé jezdily na počátku dvacátého století, na desetiletí zmizely a v roce 1990 se vrátily jako historická trať. Tramvaj jede po celé délce třídy tempem chůze. Na dolním konci čeká něco staršího – Tünel, krátká podzemní lanovka, která byla otevřena v roce 1875. Stoupá po strmém svahu mezi nábřežím Galaty a třídou. Je to jedna z nejstarších podzemních osobních drah na světě a stále jezdí každých pár minut.

V polovině cesty se otevírá zdobený klenutý vchod do Çiçek Pasajı – Květinové pasáže. V roce 1870 zachvátil Peru velký požár a zničil divadlo, které zde stálo. Na jejím místě vyrostla elegantní pasáž s byty nahoře a obchody dole, postavená podle krytých pasáží Paříže. Později ji zaplnili prodejci květin, kteří dali pasáži její jméno. Dnes se zde pod skleněnou střechou nachází řada restaurací a taveren. Vstupte na chvíli dovnitř. Hluk třídy téměř okamžitě utichne.

Hned vedle pasáže se nachází Balık Pazarı – rybí trh. Drcený led, stříbrná makrela, citrony naskládané v pyramidách. Prodejci vyvolávají ceny, zatímco kočky s naprostou sebedůvěrou hlídkují v okapech. Boční uličky se zde rozvětvují do sítě meyhanes – tradičních taveren, kde se u stolů hemží meze, malé sdílené talíře. Tady se jí na této třídě. Pokud je Istiklal řeka, pak tyto uličky jsou jejími bočními tůněmi – pomalejšími, slanějšími a plnými konverzací. Jděte po kterékoli z nich a najdete stůl.

Zpátky na hlavní třídě stojí velký kostel z tmavě červených cihel – svatého Antonína Paduánského. Je to největší římskokatolický kostel v Istanbulu, dokončený v roce 1912 v novogotickém stylu, stylu špičatých oblouků středověkých evropských katedrál. Stojí vzadu od ulice za nádvořím, takže kolem něj prochází mnoho lidí, aniž by si ho všimli. Mše se stále koná v několika jazycích. Kostel připomíná, že Beyoğlu byla a zůstává jednou z nejsmíšenějších čtvrtí ve městě – katolická, pravoslavná, židovská a muslimská, vedle sebe.

Poblíž středu třídy se dostanete k vysokým železným vratům střední školy Galatasaray. Na tomto místě škola působila po staletí a výuka zde probíhala dlouho v turečtině i francouzštině. Škola dala jméno okolnímu náměstí – a jednomu z nejslavnějších tureckých fotbalových klubů, který její studenti založili v roce 1905. Brány se návštěvníkům otevírají jen zřídka, ale zastavte se a podívejte se skrz zábradlí do tichých zahrad. Za nimi trávily svá dospívání generace spisovatelů, státníků a sportovců.

Istiklal odměňuje chodce, který zpomalí. Mezi obchody se rozvětvují úzké uličky – v některých se nacházejí antikvariáty, v jiných obchody s deskami, kavárny nebo dílny. Večer si svá zákoutí zabírají pouliční hudebníci a repertoár sahá od anatolských lidových písní až po jazz. V zimě se třídou prostírají řetězy světel. Ulice zažila požáry, nepokoje, úpadek i oživení – Beyoğlu v polovině dvacátého století upadla a o desetiletí později se znovu zaplnila. Změna je jejím jediným stálým zvykem. Ať už tu dnes najdete cokoli, příští rok se to bude trochu lišit.

Než se vydáte dál, stoupněte si na okraj třídy a postavte se pod jednu ze starých fasád. Nechte tramvaj ještě jednou projet. Sledujte, jak dav plyne – studenti, rodiny, prodejci, turisté, všichni se pohybují svou vlastní rychlostí ve stejném kanálu. Lidé se procházejí po této trase už více než století – ve fezech, v cylindrech a nyní v bundách s kapucí. Oblečení se mění. Chůze zůstává stejná. Až budete připraveni, vyberte si směr a znovu se připojte k proudu.