Galatská věž

Vaše nohy vědí, že jste tady, dříve než vaše oči. Ulice kolem věže strmě stoupají, dlážděné opotřebovanými dlažebními kostkami, které zachytávají okraje vašich bot. Na malém náměstí u paty obvykle někdo hraje na kytaru. Na podzim se z kaštanového vozíku vine dým z dřevěného uhlí. Když se podíváte nahoru, kámen je šedý a drsný, zdi silné, okna malá – a pak se celá věc zužuje do špičaté čepice. Vypadá to obranně, protože to tak i bylo.

Věž byla postavena v roce 1348 janovskými obchodníky, kteří provozovali tuto stranu vody. Konstantinopol byla byzantským hlavním městem za Zlatým rohem a Janov zde měl obchodní kolonii s vlastními hradbami, vlastními zákony a vlastním guvernérem. Svou věž nazývali Kristova věž. Nebyla to žádná ozdoba. Stála na nejvyšším bodě jejich opevnění a umožňovala jim sledovat přístav i město na druhém břehu.

Toto uspořádání bylo zvláštní i v té době. Cizí obchodní mocnost držela opevněnou čtvrť na dohled od císařského paláce. Janovci dostali obchodní privilegia výměnou za podporu námořnictva a oni tato privilegia neustále rozšiřovali. Jejich oblast platila nízká cla, podkopávala místní obchodníky a vydělávala spoustu peněz. Věž je posledním velkým kusem této operace, který dosud stojí.

Stavba je vysoká asi šedesát sedm metrů a její zdi jsou u základny silné několik metrů. Díky této tloušťce přežila. Istanbul leží poblíž aktivní zlomové linie a zemětřesení strhla mnohem elegantnější budovy. Tato byla opakovaně poškozena, opravována, nově zastřešena a zesílena, ale jádro vydrželo téměř sedm století. Horní části a kužel nahoře jsou mnohem pozdější než středověké kamenné zdivo pod ní.

V roce 1453 Osmané dobyli město a janovská kolonie se raději vzdala, než aby bojovala. Její zdi byly zbořeny. Věž mohla zůstat a měnila své funkce. Za osmanské nadvlády sloužila v různých dobách jako vězení, obchod, pozorovací stanoviště a především jako požární hlídka. Istanbul byl z velké části postaven ze dřeva. Celé čtvrti pravidelně hořely a někdo musel být tady nahoře a hledat kouř.

Hlídci požární ochrany pracovali na směny, ve dne v noci, a chodili po balkóně. Když uviděli kouř, spustili signál a udeřili do bubnu a poslové seběhli do ulic. Byla to jedna z nejdůležitějších prací ve městě a jedna z nejosamělejších. Zamyslete se nad tím, až budete kráčet po tom samém kruhovém balkóně. Po velmi dlouhou dobu byl někdo tady nahoře za každého počasí a doufal, že nic neuvidí.

A pak je tu let. V sedmnáctém století cestopisec Evlija Çelebi zaznamenal, že muž jménem Hezarfen Ahmed Çelebi si připevnil křídla k pažím, skočil z této věže a plachtil přes Bospor, aby přistál na asijském břehu. To je vzdálenost několika kilometrů. Zpráva existuje; samotnou událost nelze ověřit. Turecká tradice se jí pevně drží a po tomto muži je pojmenováno letiště. Berte to jako velmi dobrý příběh s jedním zdrojem.

Jeďte výtahem až na doraz a pak vyjděte po posledních schodech. Když vyjdete na balkon, okamžitě udeří vítr. Odtud se město samo organizuje. Zlatý roh se k vám zařezává po levici. Naproti se tyčí starý poloostrov s kopulemi a minarety naskládanými podél hřebene. Bospor se otevírá vpravo, za nímž se rozkládá asijská strana. Jen velmi málo měst lze z jednoho místa tak rychle pochopit.

Pomalu si prohlížejte památky. Největší kopule na protějším panoramatu patří velké císařské mešitě na kopci. Blíže k vodě můžete vidět mosty, trajektové terminály a rybářské lodě. Za vámi se střechy čtvrti svažují v těsných řadách s prádelními šňůrami a střešními kavárnami. Za jasného dne můžete vidět Princovy ostrovy v Marmarském moři, nízké a tmavé na obzoru.

Čtvrť dole mnohokrát změnila identitu. Byla janovská, pak čtvrť řeckých, arménských, židovských a italských rodin pod osmanskou nadvládou, pak evropská čtvrť ambasád a divadel v devatenáctém století. Výměna obyvatelstva a politické tlaky tyto komunity během dvacátého století proředily. Jejich kostely, synagogy a školy jsou stále tam dole mezi bytovými domy, často za obyčejnými dveřmi na obyčejných ulicích.

Samotná věž se v roce 2020 stala muzeem pod správou tureckého ministerstva kultury a vnitřní expozice byly přepracovány. Předtím strávila desetiletí jako restaurace a noční klub, s večeřemi v horním patře. Starší obyvatelé města si pamatují, jak zde jedli. Zažila mnoho věcí a být památkou je jen její nejnovější rolí.

Podívejte se na střechu z náměstí, až se vrátíte dolů. Ta kuželovitá koruna není středověká. Věž byla v průběhu staletí zakončena několika různými střechami a ta současná pochází z moderní rekonstrukce. Fotografie z devatenáctého století ukazují úplně jiný profil. Silueta vytištěná na každé pohlednici v této čtvrti je ve skutečnosti nejnovější částí budovy.

Než opustíte náměstí, na minutu se posaďte na schod. Kolem vás lidé stojí ve frontě, jedí zmrzlinu a hádají se o to, která ulice vede k vodě. Téměř před sedmi sty lety stál janovský obchodník zhruba na tomto místě a sledoval, jak se dodělává jeho věž, v očekávání, že jeho město ve městě vydrží. Nevydrželo. Věž ano. Dopijte svůj drink, zvolte si cestu z kopce a nechte se ulicemi dovést k mostu.