Mešita Mihrimah Sultan

Zujte si boty a vstupte dovnitř, pak se zastavte. První věc, které si všimnete, není velikost. Je to množství světla. Místnost je jím rovnoměrně naplněna ze všech stran a prochází tolika okny, že je ani nelze snadno spočítat. Koberec je pod nohama měkký a teplý. Zvuk se ztrácí a mizí. Venku se vítr valí po vrcholu kopce a slyšíte ho na skle.

Stojíte na nejvyšším z kopců starého města, hned vedle starobylých hradeb. Většina návštěvníků se nikdy nedostane tak daleko. Slavné mešity stojí poblíž vody, v přeplněném centru, s frontami u dveří. Tato stojí nad vším, na okraji opevněného města, a mnoho dní můžete mít interiér téměř sami pro sebe. Už jen tato skutečnost dělá z cesty tu námahu.

Mešita nese jméno Mihrimah Sultan. Byla dcerou Süleymana, sultána, kterého Evropané nazývali Velkolepý, a Hürrem Sultan, bývalé otrokyně, která se stala jeho ženou. Mihrimah vyrůstala v nejmocnější domácnosti v regionu. Ještě v mládí se provdala za velkovezíra. Poté strávila desetiletí jako jedna z nejvlivnějších osob na osmanském dvoře a přežila téměř všechny, s nimiž vyrůstala.

Její postavení jí poskytlo obrovské množství vlastních peněz a ona je používala. Zdroje z daného období zaznamenávají, že pomáhala financovat námořní tažení. Zakládala budovy, financovala charitativní organizace a platila za veřejné práce. Také se přímo angažovala v zahraničních záležitostech. Dochoval se dopis, ve kterém si dopisuje s evropským králem o vztazích mezi jejich státy. Osmanská princezna píšící polskému panovníkovi není obraz, který si většina lidí o tomto dvoře představuje.

Pověřila předního architekta říše, Mimara Sinana, aby pro ni postavil mešitu. Postavil jí dvě mešity na dvou různých místech a na obou pracoval na vrcholu svých sil. Druhá stojí vedle trajektového mola v Üsküdaru na asijském pobřeží a je to ta starší z nich. Tato, u pozemních hradeb, vznikla později. Pokud obě navštívíte, uvidíte, jak daleko mezi nimi urazil.

Její jméno stojí za to se u něj zastavit. V perštině je to spojení slov pro slunce a měsíc. K tomu se váže známá legenda. Příběh vypráví, že v den jarní rovnodennosti slunce zapadá za touto mešitou, zatímco měsíc vychází za její mešitou přes vodu. Tradice dodává, že Sinan byl do ní tiše zamilovaný a záměrně ji zařídil. Považujte to za folklór. Je to krásný příběh a neexistují pro něj žádné důkazy.

A nyní se podívejte, jak budova ve skutečnosti funguje. Celou modlitebnu pokrývá jediná kopule a spočívá na čtyřech velkých obloucích. To je jednoduchý a velmi náročný nápad. Váha musí putovat dolů skrz čtyři rohy, což znamená, že stěny mezi nimi téměř nic nenesou. Sinan to pochopil a využil příležitosti. Prázdné stěny vyplnil řadami oken, naskládaných nad sebou.

Výsledkem je mešita, která se chová jako lucerna. Za jasného rána je interiér jasnější než ulice venku. V rozích není žádná šero, není potřeba umělé osvětlení a nad hlavou není žádné těžké kamenné zdivo. Porovnejte to se starší mešitou a rozdíl je okamžitý. Dřívější stavitelé zacházeli se zdmi jako s hmotou. Zde byla zeď zredukována na rám držící sklo, což byl stejně tak strukturální hazard jako estetická volba.

Tento hazard měl následky. Budova se opakovaně otřásala, protože tato oblast leží na velké zlomové linii. Zemětřesení v roce 1766 strhlo kopuli. Byla přestavěna. Další zemětřesení mešitu znovu poškodilo v roce 1894 a následovaly opravy. Minaret se také několikrát zřítil. Všechno, co vidíte stát, někdo znovu postavil. To je u starých budov v Istanbulu normální a na cedulích se to zřídka zmiňuje.

Mešita nikdy neměla stát samostatně. Osmanští patroni stavěli komplexy, nikoli jednotlivé budovy. Součástí uspořádání zde byla náboženská škola, lázně, fontána a hrobka, které sloužily okolí. Samotná mešita stojí na vyvýšené plošině nad klenutými komnatami, což ji zvedá nad svah a dává jí výšku, kterou je vidět z dálky. Nájemné z takových nemovitostí pokrývalo údržbu a personál.

Samotná Mihrimah zde není pohřbena. Leží v komplexu Süleymaniye, vedle svého otce, v centru starého města. Její mešita na tomto kopci stejně uchovává její jméno již více než čtyři století. Každý taxikář v okrese to zná. To je zvláštní druh pozůstatku a patřilo jen velmi málo ženám z její doby kdekoli na světě.

Vyjděte ven a jděte na okraj terasy. Pod vámi se táhnou hradby, postavené Římany a poté opravované ještě tisíc let. Brána vedle mešity je jedním z hlavních vchodů. Traduje se, že Mehmed II. vjel do dobytého města touto branou v roce 1453. Okolí je nyní obyčejné a obytné. Děti hrají fotbal proti hradbám říše.

Než odejdete, vraťte se ještě jednou a posaďte se blízko zdi. Sledujte, jak se světlo pohybuje po koberci, když míjejí mraky. Někdo vejde pomodlit se a pak odejde, aniž by se podíval na architekturu. K tomu je tato místnost určena. Na tomto vrcholu kopce se odjakživa udržuje světlo a klid navzdory zemětřesením, říším i dopravě. Můžete si zde sednout, jak dlouho chcete.