Kořenící trh

První věc, které si všimnete, je vůně. Dorazí ještě před dveřmi – teplá, suchá, vrstvená. Na ní leží skořice. Pod ní je něco tmavšího a bližší zemi. To je kmín, sušený pepř a sladký prach z drcených růžových okvětních lístků. Pak se ozývá zvuk: několik stovek rozhovorů pod kamenným stropem, které se odrážejí od kleneb a vracejí se k vám lehce rozmazané. Vaše oči si zvykají jako poslední. Žluté světlo. Kužely oranžového prášku. Skleněné nádoby naskládané do výšky člověka.

Stojíte uvnitř budovy ze sedmnáctého století, která byla navržena tak, aby vydělávala peníze. Ne pro obchodníka – pro mešitu. Tato hala patří do komplexu Nové mešity, která stojí hned za dveřmi. Osmanské náboženské budovy byly financovány z nadací a nadace potřebovala stálý příjem. Stavitelé proto postavili krytou tržnici a pronajímali obchodní buňky. Z tohoto nájemného se platili zaměstnanci, učitelé, polévková kuchyně, lampový olej. Obchod zde nikdy nebyl oddělen od bohoslužeb. Byl to motor.

Turecký název je Mısır Çarşısı. Mısır znamená Egypt. Nikdo si není zcela jistý proč. Jedno vysvětlení říká, že stavba byla hrazena z daní z Egypta, tehdejší osmanské provincie. Jiné říká, že trh dostal své jméno podle zboží – rýže, cukru, koření – které připlouvalo na lodích z Alexandrie a Káhiry. Obě vysvětlení se opakují po staletí. Ani jedno z nich nebylo ustáleno. V angličtině se toto místo obvykle nazývá Spice Bazaar, což přesně popisuje vůni a zcela vyvrací argument.

Po většinu své existence to nebylo místo pro prodej suvenýrů. Bylo to místo, kam město chodilo pro léky. Obchodník s kořením byl také lékárníkem. Prodával hřebíček na bolest zubů, zázvor na špatný žaludek, mastixovou pryskyřici na dech. Turecké slovo aktar stále zahrnuje obě řemesla – bylinkáře i prodejce koření. Pokud jste měli před třemi sty lety horečku, nešli jste nejdříve do nemocnice. Přišli jste sem, popsali jste své příznaky a odešli s papírovým závitem prášku.

Podívejte se nahoru. Strop je dlouhá řada mělkých kopulí a špičatých kleneb, nesených na silných kamenných pilířích. Plán je ve tvaru L: dvě dlouhá ramena, která se setkávají v rohu, s brankami na koncích a uprostřed každého ramene. Najděte ten roh. Postavte se do něj a uvidíte dolů obě ramena najednou a trh se najednou bude číst jako jeden stroj, nikoli jako chodba obchodů. Místnosti nad branami byly od začátku zabudovány do budovy.

Prodejci mají rutinu a stojí za to ji alespoň jednou slyšet. Šafrán vám bude nabídnut ve třech druzích. Nalévají čaj. Někde muž ukáže na tác s ořechovou pastou a dá jí žertovný lékařský název a všichni v okolí se zasmějí a někdo si ji koupí. Tohle je divadlo, které se hraje několik setkrát denně. Můžete si ho užít a přesto odejít s prázdnou. Ceny uvnitř kryté haly jsou obvykle vyšší než v ulicích venku.

Pokud si chcete něco odnést domů, ignorujte barevné pyramidy postavené pro fotografování. Kuchaři zde kupují čtyři věci. Sumach, tmavě červená bobule namletá na kyselou strouhanku. Urfa pepř, sušený na slunci a poté zabalený tak, aby se potil, což ho promění v kouřovou chuť. Pul biber, vločková červená paprika, která se nachází téměř na každém stole v zemi. A pekmez, hustý hroznový sirup, který se pojídá se sezamovou pastou k snídani. Všechny čtyři druhy přežijí kufr bez stížností.

Když vyjdete ze západního konce, trh pokračuje pod širým nebem. Jsou zde obchodníci se semeny, klece zpěvných ptáků, sazenice v plastových miskách, sýr a olivy prodávané na váhu. Jsou zde také skleněné nádoby s živými pijavicemi. Nejsou vystaveny jako kuriozita pro návštěvníky. Prodávají se jako léčebný prostředek, tiše a klidně, tak jak se v této čtvrti prodávají už velmi dlouho. Většina lidí kolem nich projde přímo. Jakmile je jednou uvidíte, vidíte je stále dokola.

Ulička vedoucí podél vnější zdi se jmenuje Hasırcılar Çarşısı, ulice tkalců rohoží, i když tam už nikdo rohože netká. V polovině se na chodníku tvoří fronta po většinu dne. Uvnitř toho obchodu se zrna melou jemněji než mouka, protože turecká káva se vaří, nikoli filtruje. Na mletí záleží víc než na zrnu. Požádejte o mletou kávu do džezvy – malé konvice s dlouhou rukojetí – a muž za pultem bude přesně vědět, co chcete.

O kousek dál, nad řadou železářství, je úzké schodiště, kolem kterého projde téměř každý. Stoupá k mešitě Rüstema Paši, malé budově ze šestnáctého století, obložené téměř od zdi ke zdi İznikskými dlaždicemi. Tulipány, karafiáty a specifická červená rajčata, jejíž recept pozdější hrnčíři nedokázali reprodukovat. Mešita byla záměrně vyvýšena nad obchody, aby jejich nájemné mohlo pokrýt její údržbu. Stejný finanční nápad jako bazar, v menším a mnohem hezčím měřítku.

Tato budova hořela více než jednou. Kryté trhy plné oleje, papíru a naskládaných pytlů byly vždy v ohrožení a Istanbul přišel o celé čtvrti kvůli požáru. To, co vidíte nyní, je výsledkem opakovaných oprav, včetně dlouhé restaurování v posledních letech, které odstranilo pozdější přístavby a znovu otevřelo zablokovaná okna. Proto je světlo uvnitř lepší, než většina návštěvníků očekává. Kámen je starý. Velká část povrchu ne. Obojí platí v téže místnosti.

Než odejdete, na minutu se zastavte u jedné z prostředních bran. Za vámi připlouvají do Eminönü trajekty a rackové řvou po vodě. Uvnitř se hluk v hale sotva mění z hodiny na hodinu – je to tichý, rovnoměrný zvuk smlouvání a kroků. Lidé si v této místnosti kupují večeři zhruba tři a půl století. Vy se na to nedíváte. Stojíte uvnitř. Teď si jděte najít svůj pepř.