Mešita Süleymaniye

Vítr vane jako první. Na tomto kopci se vzduch neustále pohybuje a nese vůni moře od Zlatého rohu pod ním. Rackové se otáčí přes zdi nádvoří. V hřbitovní zahradě je slyšet ptačí zpěv a dále zvuk dopravy stoupající do svahu. Ve srovnání s mešitami dole u tramvajové trati je toto místo klidné. Studenti procházejí s knihami. Kočky spí na teplém kameni. Pak vejdete dovnitř a místnost je obrovská a velmi tichá.

Toto je mešita Süleymaniye, postavená pro sultána Süleymana mezi lety 1550 a 1557. Architektem byl Sinan, který sloužil jako hlavní císařský architekt asi padesát let a pracoval na stovkách budov. Když zde začal, bylo mu přes šedesát. Už toho hodně postavil. Tato zakázka ho postavila do středu říše, na nejvyšší viditelný kopec, pro vládce na vrcholu osmanské moci.

Sinan pečlivě posuzoval svou vlastní práci. Jednu z raných mešit popsal jako své učednické dílo, tuto jako dílo pro tovaryše a pozdější mešitu v Edirne jako své mistrovské dílo. To je jeho vlastní popis, zapsaný v pozdním věku. Takže budova, ve které stojíte, nebyla podle něj jeho nejlepší. Zastavte se nad touto myšlenkou na chvíli. Myslel si, že by to dokázal lépe, a kolem sedmdesáti let to udělal.

Podívejte se nahoru. Centrální kopule se tyčí asi padesát tři metrů nad podlahou a rozprostírá se zhruba dvacet sedm metrů. Dvě poloviční kopule prodlužují prostor podél jedné osy a menší kopule vyplňují boky. Důležité jsou proporce. Sinan řešil problém, který před tisíci lety stanovila Hagia Sofia – jak vybudovat jednotný interiér – a chtěl místnost, kterou by bylo možné pochopit na první pohled. Postavte se blízko dveří a můžete to všechno najednou vnímat.

Všimněte si, kolik světla je tam a jak rovnoměrně dopadá. Okna jsou rozmístěna v pásech podél stěn, kolem základny kopule a v tympanonových panelech. Není zde žádný tmavý kout. Porovnejte to s barevnými, vzorovanými interiéry jinde ve městě. Zde jsou stěny většinou hladké, dlaždice jsou omezeny na oblast kolem modlitebního výklenku a vitráže jsou soustředěny v několika oknech. Zdrženlivost je konstrukčním rozhodnutím.

Sinan také přemýšlel o zvuku. Hliněné hrnce byly zabudovány do konstrukce poblíž kopule, otvory směřovaly do místnosti, aby absorbovaly ozvěnu a nesly hlas kazatele. Mešita byla navržena tak, aby byla slyšet i vidět. Poslouchat, když není přeplněno. Hlas z kazatelny dosahuje zadní stěny bez zesílení. Toto bylo inženýrství, které si stavitel v šestnáctém století mohl otestovat pouze jeho stavbou.

Zde je detail, který si lidé pamatují. Nad hlavním vchodem je malá komora. Vzduchové proudy byly navrženy tak, aby nasávaly kouř z olejových lamp celé mešity do této místnosti, kde se na stěnách shromažďovaly saze. Saze se seškrábávaly a používaly se k výrobě inkoustu. Lampy, které osvětlovaly modlitby, tedy také dodávaly materiál pro psaní rukopisů. Je to uzavřená smyčka vynalezená čtyři sta let předtím, než kdokoli použil tuto frázi.

Podívejte se na modlitební nika a zeď kolem ní. Dlaždice zde jsou iznické práce z velkého období – bílá podkladová, kobaltově modrá, tyrkysová a ta tmavě červená jako pečetní vosk, kterou izničtí hrnčíři nedávno zvládli. Vitráže vedle niky vyrobil řemeslník známý pod přezdívkou Opilý Ibrahim. Okna patří k nejkrásnějším dochovaným v jakékoli osmanské budově a barvy se zcela mění v závislosti na tom, kde se nachází slunce.

Venku stojí v rozích nádvoří čtyři minarety s deseti balkony mezi nimi. Tradiční vysvětlení je dvojí počítání: čtyři, protože Sulejman byl čtvrtým sultánem vládnoucím z Istanbulu, deset, protože byl desátým v osmanské linii. Ať už to architekt zamýšlel, nebo ne, čtení se opakuje po staletí. Vyjděte na nádvoří a sami si spočítejte balkony. Trvá to chvilku a je to podivně uspokojivé.

Mešita nikdy nebyla celým projektem. Kolem ní Sinan rozmístil komplex budov: školy, lékařskou fakultu, nemocnici, veřejnou kuchyň s bezplatným jídlem, hammam, karavanseraj a obchody, jejichž nájmy to všechno zaplatily. Několik z těchto budov se dochovalo v okolních ulicích. V jedné se nyní nachází knihovna, v jiné restaurace známá fazolovým gulášem. Myšlenka byla vytvořit samofinancovatelnou čtvrť, nikoli památník.

Vejděte do zahrady za mešitou a najdete dvě hrobky. Sulejman leží ve větší, pod klenutým stropem s malými otvory. Jeho žena Hürrem Sultan leží v menší hrobce vedle něj. Začínala jako zajatkyně přivedená do císařské domácnosti a stala se jeho zákonnou manželkou, což se rozešlo s generacemi osmanské praxe. Už jen to, že je pohřbena ve vlastní hrobce, v této zahradě, bylo samo o sobě výmluvné.

Sinan je zde také pohřben, v malé rohové hrobce na okraji komplexu, hned za zdí. Je skromná – kamenný baldachýn nad mramorovým náhrobkem na rohu ulice. Navrhl ji sám. Po kariéře stavitelů pro sultánů si umístil vlastní hrob do silnice, vedle vodního kanálu, který také postavil. Většina návštěvníků kolem něj projde, aniž by vzhlédla.

Než půjdete, projděte se na terasu na severní straně. Dole se otevírá Zlatý roh s mosty, trajekty a kopci na druhém břehu. Sulejman si vybral tento kopec, aby město vidělo mešitu z vody. Když zde stojíte, máte opačný výhled – ten, který měli stavitelé každý den po sedm let. Zůstaňte, dokud nepřepluje trajekt. Pak se vraťte z kopce dolů do obyčejných ulic.