Chora Church

Protlačte se dveřmi a teplota klesne. Venku je ulice jasná a prašná. Uvnitř je světlo slabé a dopadá na vás z podivných úhlů. Podívejte se na strop vstupní haly a zdá se, že se zlato při chůzi pohybuje. To nejsou vaše oči. Drobné skleněné kostky byly vtlačeny do omítky v mírně odlišných úhlech, takže jakýkoli zdroj světla některé z nich zachytí a jiné mine. Pod nohama koberec. Ve vzduchu vlna a chladný kámen.

Budova se turecky jmenuje Kariye a řecky Chora. Chora znamená venkov neboli venku. Starší kostel poblíž tohoto místa stál za prvními hradbami města, mezi poli a zahradami. Název zůstal i poté, co se hradby posunuly ven a okolí se zaplnilo domy. Takže stojíte na místě, jehož název je popis, který přestal být přesný před více než tisíci lety. Istanbul to dělá neustále. Zvyknete si na to.

Většina návštěvníků se domnívá, že se dívají na jednu budovu z jednoho okamžiku. Není tomu tak. Jádro kostela je o několik set let starší než téměř všechno, co jste přišli vidět. Zdi vznikly jako první. Obrazy se objevily mnohem později, na počátku čtrnáctého století, během krátkého a nákladného oživení byzantského umění. Povrch je pozdní vrstva nanesená na starou skořápku. Odstraňte obrazy ve své mysli a pod nimi se objeví prostý a těžší kostel.

Za tuto vrstvu zaplatil jeden muž. Jmenoval se Theodore Metochites a řídil císařskou správu. Byl také učencem a astronomem. Přestavěl části kostela a pokryl je mozaikou a barvou. Také se umístil na zeď. Nad dveřmi do hlavní místnosti klečí před Kristem a v obou rukou drží model budovy. Podívejte se na jeho klobouk. Je obrovský, pruhovaný a zcela úmyslný.

Jeho příběh nekončí dobře, což ztěžuje procházení portrétem. Změna vládce ho stála úřad i jmění. Byl poslán pryč z města. Později mu bylo dovoleno vrátit se pod podmínkou, že bude žít jako obyčejný mnich v klášteře, který si sám financoval. Zemřel tam, mezi obrazy, které si jako mocný muž objednal, v domě, kde nyní nevlastnil vůbec nic.

Projděte se vnější chodbou a sledujte obrazy podél zdí. Vyprávějí o dětství Panny Marie – jejích rodičích, jejím narození, jejích prvních krůčcích, o andělovi, který jí přináší jídlo. Hledejte tyto scény v Novém zákoně a nenajdete je. Pocházejí ze samostatného raného textu, který církev nikdy nepřijala jako písmo a nikdy nepřestala ani ilustrovat. Po staletí malíři pracovali z příběhů, které kněží nečetli nahlas. Tyto dvě tradice existovaly vedle sebe.

Dále je scéna, kterou se téměř žádná jiná církev nezabývá. Římský úředník sedí se svitkem, zatímco Josef a těhotná Marie čekají na registraci k daním. Je to administrativní moment, vykreslený s obrovskou péčí v barevném skle. Muž, který za to zaplatil, strávil svůj pracovní život v byrokracii. Zda si námět vybral sám, není zaznamenáno. Je těžké stát před ním a neptat se na to.

Nyní jděte do boční kaple vpravo. Tato úzká místnost byla postavena pro pohřby a stále můžete vidět klenuté výklenky ve zdech, kde byly umístěny hrobky. Je spíše vymalovaná než obložená. Na zakřivené ploše nad vzdáleným koncem stojí Kristus na rozbitých dveřích pekla a táhne Adama a Evu za zápěstí vzhůru. Ne za ruce – za zápěstí. Sevření je záchrana, ne pozdrav. Jejich nohy se oddělují od země.

Nad hlavou ve stejné kapli nese strop soudnou scénu s oblohou srolovanou jako koberec. Kolem ní stojí proroci, králové a řady malých postav. Barvy jsou zde jiné: méně zlaté, více okrové a tmavě modré. Nátěry byly levnější a rychlejší než mozaika a jednalo se spíše o soukromou pohřební kapli než o veřejnou místnost. Změna materiálu vám něco napoví o tom, kdo měl dovnitř vstoupit.

Budova několikrát změnila účel. Po staletí sloužila jako kostel. Několik desetiletí po osmanském dobytí se stala mešitou a velká část výzdoby byla pokryta omítkou. Ve dvacátém století byla vyčištěna a otevřena jako muzeum a dlouhá mezinárodní restaurátorská kampaň znovu zpřístupnila zakryté obrazy. V roce 2024 byla po dalších restaurátorských pracích znovu otevřena jako funkční mešita. Dnes už to není muzeum.

Tento stav mění způsob, jakým jej navštěvujete. Podlaha je pokryta kobercem a u vchodu se zouvají boty. Některé figurativní obrazy v hlavní místnosti jsou během modlitby promítány a časy modliteb se v průběhu roku mění se sluncem. Oblečte se jako do jakékoli mešity: zakrytá ramena a kolena a pokrývka hlavy pro ženy. Pohybujte se tiše. Lidé sem chodí modlit se, ne se objevovat na fotografiích. Malovaná kaple je obvykle nejklidnější místností v budově.

Než odejdete, postavte se do dveří mezi chodbou a hlavní místností a ještě jednou se podívejte nahoru. Zlato nad vámi bylo ručně osazováno, kostka po kostce, dělníky, jejichž jména se nikdo neobtěžoval zapsat. Přežilo zemětřesení, dobytí, vrstvu omítky, vlhkost a několik úplných změn účelu. Venku si na ulici hrají děti a někdo prodává čaj. Světlo se stále pohybuje po stropě. Bude se pohybovat dál i poté, co odejdete.