Muzeum Rahmiho M. Koçe

Nejdříve vás udeří vůně a není to vůně muzea. Je to strojní olej, studené železo a stará guma. Zvuk se pod vysokou střechou nese daleko, takže se zřetelně dostává dítě, které se směje o tři chodby dál. Mosazné kování zachycuje světlo podél boků motorů. Všechno je tu těžké. Podlaha je tvrdá, vaše kroky se k vám vracejí a otevřenými dveřmi slyšíte vodu, která se pohybuje na kamenném molu.

Jste v Hasköy, na severním břehu Zlatého rohu, úzkého zálivu, který se zařezává do evropské strany Istanbulu. Toto není čtvrť na standardní trase. Nejsou zde žádné slavné dómy. Místo toho je tu jedno z nejlepších průmyslových a dopravních muzeí v této části světa, rozložené na dvou historických místech obrácených k vodě, z nichž velká část je venku.

Nejstarší budovou zde byla slévárna kotev. Osmanští dělníci v ní odlévali a kovali kotvy a řetězy pro císařskou flotilu. Turecké slovo pro kotvu dává budově její starý název. Lodě byly po staletí středem tohoto pobřeží a tato kůlna byla jedním z článků v tomto řetězci práce. Léta stála prázdná a poškozená. V roce 1994 byla zrestaurována a otevřena jako první část muzea.

Sbírka vznikla jako soukromá posedlost jednoho muže. Rahmi Koç pocházel z významné turecké průmyslové rodiny a strávil desítky let nákupem strojů, vozidel, nástrojů a motorů. Soukromé sbírky tohoto druhu obvykle zůstávají soukromé. Tato sbírka dostala budovu, poté druhou budovu a poté byla otevřena veřejnosti. Výsledek je neobvyklý ve městě, kde téměř každé muzeum je buď státní, nebo přidruženo k náboženské nadaci.

Druhé místo bylo otevřeno v roce 2001 v bývalé loděnici hned přes ulici. Je mnohem větší a obsahuje velké předměty – vozidla, letadla, železniční vagóny a námořní vybavení. Mezi těmito dvěma místy se nachází muzeum, které se zabývá všemi od kapesních hodinek až po ponorku. Je zde skluz, molo a otevřené dvory. Naplánujte si více času, než si myslíte, že potřebujete, protože venkovní části zaberou více času než haly.

Pochopení tohoto pobřeží pomáhá. Zlatý roh byl průmyslovou vodní cestou Istanbulu. Od patnáctého století podél ní fungovaly císařské loděnice a později se zde objevily továrny, slévárny, plynárny a sklady. Právě zde říše a poté republika stavěly. Tato práce přinesla pracovní místa, ale také důsledky, které nikdo nepředpokládal. V polovině dvacátého století byla zdejší voda ve vážných problémech.

Zde je část, která překvapuje lidi, kteří Istanbul znají jen z fotografií. Zlatý roh se stal jednou z nejznečištěnějších vodních cest v Evropě. Průmyslový odpad a splašky se do něj po celá desetiletí dostávaly přímo. Voda zčernala, zapáchala a obyvatelé měli zavřená okna. V 80. letech 20. století začala rozsáhlá sanace. Továrny byly odstraněny, mořské dno bylo vybagrováno a byly vytyčeny pobřežní parky. Ryby se vrátily. Muzeum se nachází uvnitř příběhu o její obnově.

Vyjděte k molu a hledejte ponorku. Byla postavena ve Spojených státech během druhé světové války a později mnoho let sloužila v tureckém námořnictvu. Můžete jít dovnitř a projít se po celé její délce. Tuto část si většina návštěvníků pamatuje. Chodba je úzká, palandy jsou přiklopené k torpédometům a ovládání je mechanické. Každý, kdo je vyšší než průměr, si alespoň jednou udeří hlavu.

Někde v sekci letadel najdete nos amerického bombardéru z druhé světové války. Nepocházel z letecké základny. Vylétl z moře. Letadlo se během války zřítilo u tureckého pobřeží a potápěči o desetiletí později vylovili jeho přední část. Sklo a kov stále ukazují, co se stalo. Muzea obvykle vystavují letadla, která na konci své služby bezpečně přistála. Toto ne.

Kromě toho je nabídka záměrně široká. Jsou zde rané automobily s mosaznými lampami a dřevěnými koly. Jsou zde motocykly, jízdní kola, traktory a hasičské vozy. Je zde koňská tramvaj a salonní vagón z devatenáctého století, vybavený pro velmi důležitého cestujícího. Lodní motory jsou vystaveny, takže je vidět klikové hřídele. Modelové železnice jezdí ve skleněných vitrínách. Část areálu protíná krátká železniční trať a v některé dny ji obsluhuje malá lokomotiva.

To, co dělá toto místo působivým, je to, že se tolik z něj pohybuje. Tlačítka spouštějí motory. Modely v řezu ukazují, co se děje uvnitř převodovky nebo válce. Zaměstnanci stroje předvádějí, nikoli je jen hlídají. Děti zde pobíhají mezi exponáty způsobem, který by v umělecké galerii okamžitě zastavil. Pokud cestujete s někým mladším dvanácti let, je to pravděpodobně nejjednodušší návštěva muzea, jakou v Istanbulu zažijete.

Chvilku si zaslouží i okolí. Hasköy byl po staletí jednou z hlavních židovských čtvrtí Istanbulu, domovem komunit, které zde žily od byzantských dob, a rodin, které přišly ze Španělska po vyhnání. Část kopce nad ním pokrývá starý hřbitov. Jen velmi málo návštěvníků to ví. Čtvrť je nyní klidná a dělnická a její historie je psána převážně v náhrobcích a názvech ulic.

Než odejdete, jděte se postavit k vodě. Podél zálivu proplouvají lodě. Na protějším břehu se tyčí staré město a za vámi se v doku vedle budovy, kde muži kdysi ručně kovali kotvy, tyčí ponorka. Obojí bylo nástrojem pro stejnou vodu. Nikdo tu už kotvy nevyrábí a mořský vzduch voní čistě. Chvíli pozorujte hladinu a zkuste zahlédnout rybu.