Balát

Začněte u nohou. Uličky jsou zde dlážděné a naklánějí se. Každá ulice buď stoupá od vody, nebo k ní klesá, a mezi nimi je jen velmi málo rovného terénu. Než uvidíte kočky, uslyšíte je, pak racky a nakonec rádio z otevřeného okna. Vzduchem se line dvě vůně, které k sobě obvykle nepatří: mořská voda ze Zlatého rohu na úpatí kopce a horký chléb z pekárny v polovině kopce.

Balat je spíše čtvrť než památka. Nikdo ji nestavěl jako jeden projekt a nemá hlavní vchod. Leží na západním břehu Zlatého rohu, dlouhého zálivu, který se zařezává do evropské strany města. Jeho sousedem na jihu je Fener. Po staletí byl Balat převážně židovský a Fener převážně řecký a obě čtvrti se do sebe pletly bez jasné hranice. Chůze z jedné do druhé trvá několik minut.

Židé zde žili před dobytím města Osmany a mnoho dalších přišlo později. V roce 1492 Španělsko vyhnalo své židovské obyvatelstvo. Osmanský sultán posílal lodě a zval je na své území, což byla laskavost i vypočítavost – během jediného desetiletí získal lékaře, tiskaře, obchodníky a překladatele. Jejich jazyk s nimi cestoval. V těchto ulicích se poté ještě zhruba čtyři sta let mluvilo formou staré španělštiny, psané hebrejským písmem.

Jedna synagoga v těchto uličkách byla založena Židy z Ochridu, města na Balkáně, a dodnes nese verzi tohoto jména. Uvnitř má plošina, kde se čte Tóra, tvar přídě lodi. Lidé vám zde řeknou, že to představuje Noemovu archu nebo lodě, které odvážely uprchlíky ze Španělska. Obě vysvětlení jsou spíše tradiční než zdokumentovaná. Budova je stále v provozu a návštěvy je nutné předem domluvit s židovskou komunitou.

Z těchto rodin zde dnes téměř nikdo nežije. V polovině dvacátého století se většina židovských obyvatel přestěhovala do Izraele nebo do novějších čtvrtí města. Řecká populace Feneru se také v 50. a 60. letech 20. století prudce a nešťastně zmenšila. Do prázdných domů se nastěhovali migranti z pobřeží Černého moře a z východní Anatolie. Budovy tak patří jedné skupině komunit a obyvatelé druhé. Tato mezera je skutečným tématem procházky.

Vyjděte po jakémkoli schodišti a nad střechami se objeví obrovská budova z červených cihel. Je to řecká škola postavená v 80. letech 19. století s věžemi a kupolí, díky nimž vypadá spíše jako pevnost než učebna. Místní lidé jí říkají Červený hrad. Byla navržena pro stovky žáků. Dnes je počet zapsaných velmi malý, protože komunita, které měla sloužit, téměř zmizela. Budova se stále otevírá každý rok. To není nic.

Pod kopcem ve Feneru se nachází obezděný areál se skromným vchodem. Uvnitř sídlí sídlo ekumenického patriarchy, kterého pravoslavní křesťané po celém světě považují za svého vrchního biskupa. Je pozoruhodně snadné kolem něj projít. Podívejte se na hlavní bránu na ulici. Je zavařená a zůstala zavřená od doby, kdy byl v roce 1821 během řeckého povstání proti osmanské nadvládě oběšen patriarcha. Návštěvníci místo toho používají boční vchod.

Jděte po pobřežní cestě a dorazíte ke kostelu, který byl doručen lodí. Jeho zdi, sloupy, střecha a zvonice jsou z litiny, vyrobené v částech ve Vídni, přepravené po Dunaji a kolem Černého moře a poté sešroubované dohromady na tomto břehu na konci devatenáctého století. Byl postaven pro bulharské pravoslavné věřící, kteří si přáli vlastní kostel. Byl uzavřen kvůli letitým restaurátorským pracím a znovu otevřen v roce 2018. Zaklepejte na sloup a poslechněte si zvuk.

Výš, v tichém rohu, stojí arménský kostel s neobvyklou pověstí. Jednou ročně se zde koná obřad, o kterém mnoho lidí věří, že přináší uzdravení, a fronta venku není jen arménská. Muslimové, Řekové a syrští křesťané čekají ve frontě společně, někdy i hodiny. Oficiálně si obě víry drží stranou. Toho jednoho rána se chodník rozchází. Pod budovou je pramen, a proto byla země zde dávno před kostelem považována za svatou.

Dvě nebo tři uličky v Balatu jsou natřeny výraznými barvami a neustále fotografovány. Poznáte je podle počtu lidí stojících uprostřed silnice s telefonem v rukou. Nátěr je čerstvý. Domy pod ním jsou staré dřevěné a zděné, mnohé s cumbou, zavřeným dřevěným arkýřem, který vyčnívá nad ulici. Když se od fotografií otočíte o jeden roh, tytéž domy se zdají být nenatřené, s prádlem navlečeným přes ně.

Jděte dolů k břehu. Zlatý roh dlouho sloužil jako průmyslová vodní cesta, lemovaná loděnicemi, koželužnami a malými továrnami. V polovině minulého století zapáchal tak silně, že se budovy podél něj vyprázdnily. Rozsáhlý program čištění a vyklízení v 80. a 90. letech 20. století odstranil průmysl a vybagroval koryto. Ryby se vrátily. Lidé nyní večer sedí na tomto břehu, což by jejich prarodičům připadalo zvláštní.

Ukončete na lavičce poblíž trajektové zastávky a nechte práci na sousedství. Za vámi se na jednom svahu nachází řecká škola, arménský kostel, dvě synagogy, několik mešit a bulharský kostel ze železa. Žádný z nich nebyl postaven pro lidi, kteří tu žijí dodnes. Stejně se o ně, i když nerovnoměrně, starají ti, kdo z nich zbyli. Trajekt dorazí ve svůj čas. Kočky se na něj ani nepohnou. Než vyrazíte, ještě jednou se podívejte nahoru na kopec.