Jezero Tuz

První věc je oslnění. V létě je zdejší povrch bílý, plochý a obrovský a světlo na vás dopadne dvakrát – jednou z nebe a jednou se odrazí od země. Vyjděte ven a kůra se pod vaší botou s prasknutím a suchým praskáním rozbije, jako byste chodili po tenkém ledu, pod kterým není voda. Vzduch je horký a zcela suchý. Po několika minutách si olíznete ret a ochutnáte sůl, kterou přinesl vítr.

Podívejte se na horizont a zkuste najít, kde končí pevnina. Za klidného dne se to často nedaří. Rovina, kůra a obloha se snoubí v bledém pásu bez jasného okraje. Toto je druhé největší jezero v Turecku co do rozlohy, ležící v mělké pánvi uprostřed Anatolské plošiny. Jeho velikost je skutečná. Jeho hloubka nikoli. Po většinu roku se zde můžete brodit dlouhou cestu a zůstat pod koleny.

Tato mělkost vysvětluje všechno ostatní. Na jaře rozprostírá tající voda a déšť tenkou vrstvu vody po pánvi. Během léta ji slunce odstraňuje. Voda ustupuje kilometry od místa, kde stála v dubnu, a to, co po sobě zanechává, je sůl – tvrdá bílá krusta, která s postupujícím obdobím houstne. Koncem léta mohou na povrch vyjet nákladní auta a stroje. V zimě se voda vrací a proces začíná znovu.

Sůl nemá kam jít, a to je klíčové. Do této pánve tečou potoky, ale nic z ní neodtéká. Každá řeka, která sem přitéká, nese rozpuštěné minerály vyzvednuté z hornin proti proudu. Voda se odpařuje. Minerály zůstávají. Opakujte to po tisíce let v horké, suché pánvi bez odtoku a dostanete vodu slanější než moře. Nic, co byste poznali jako rybu, v ní nemůže žít.

Toto je jeden z hlavních zdrojů kuchyňské soli v Turecku. Výroba je v principu přímočará. Mělké pánve se zaplaví, slunce vykoná práci a krusta se seškrábne, promyje, zjemní a zabalí. Hledejte nízké bílé hřebeny na pláních – to jsou hromady sklizené soli čekající na sběr. Je docela pravděpodobné, že sůl na vašem restauračním stole kdekoli v této zemi vznikla jako voda ležící v této pánvi.

A teď ta část, kterou lidé nečekají. Toto mrtvé místo je jedním z nejdůležitějších hnízdišť plameňáků v celém Středomoří. V létě zde hnízdí tisíce párů na bahnitých ostrůvcích v mělčinách, kam se žádný predátor snadno nedostane. Staví si nízká kuželovitá hnízda z bahna. Mláďata se líhnou šedá a shromažďují se ve velkých hnízdech. Dalekohledem se vzdálený okraj vody mění v pohyblivou růžovobílou čáru.

Plameňáci jsou zde z nějakého důvodu. Hyperslaná voda vyhovuje drobným organismům přizpůsobeným slanému nálevu – artemiím a řasám tolerantním k soli – o které nic jiného nekonkuruje. Plameňáci tuto polévku filtrují skrz ohnuté zobáky. Pigment v těchto organismech je to, co ptáky zbarvuje. Plameňák se nerodí růžový. Postupem času se prokouše do růžova. Stejný pigment, který produkují řasy ve velkém množství, může v horkých dnech také zbarvit části samotného jezera do jemně růžové barvy.

Pokud přijedete po dešti, zážitek se zcela změní. Vodní film hluboký centimetr nebo dva promění celou pánev v zrcadlo. Obloha přistane na zemi. Lidé, kteří se procházejí po rovinách, vypadají, jako by stáli na oblacích a linie horizontu mizí. Fotografové o tom vědí a plánují to. Vezměte si něco, co vám nevadí namočit, protože voda je slaná a zanechá na všem bílý krustu.

Rozhlédněte se po krajině za pánví. Toto je středoanatolská step – rovinatá, bez stromů a obdělávaná na obrovských nízko reliéfních polích pšenice a cukrové řepy. Vesnice se jeví jako shluky nízkých budov s jediným minaretem. Pastýři ženou stáda podél silnic. V zimě se tato plošina skutečně ochladí, sníh leží na stejné zemi, která se do srpna promění v slanou poušť. Jen málo krajin se tak pohybuje mezi dvěma extrémy.

Jezero je pod tlakem a to stojí za to vědět, když tu stojíte. Podzemní voda je silně čerpána pro zavlažování okolní roviny a také se odebírají potoky napájející pánev. V některých posledních letech voda vyschla dříve než obvykle, než byla připravena mláďata plameňáků. Stav ochrany chrání oblast na papíře. O budoucnosti jezera ve skutečnosti rozhoduje množství vody, kterou farmy v okolí spotřebují.

Praktické záležitosti, protože toto místo trestá nedbalost. Není zde žádný stín. Kůra vypadá pevně, ale místy skrývá měkké slané bahno, proto se držte poblíž vyznačených přístupových míst a nevyjíždějte na ni autem. Sůl naleptává vozidla a ničí kůži. Sluneční brýle nejsou volitelné, protože odražené světlo je pro oči nepříjemné. Po vyčištění si boty opláchněte, jinak vám bílá čára na podrážce zůstane na celé měsíce.

Než odejdete, kousek se odstavte, zastavte se a mlčky se zastavte. Často zde není slyšet žádný zvuk – žádný provoz, žádní ptáci v okolí, žádné listí, protože tu nejsou žádné stromy. Jen zvonivé ticho velmi velkého plochého prostoru. Dřepněte si a pozorně se podívejte na kůru. Je tvořena malými čirými krystaly s rovnými hranami, každý z nich je vytvořen odtékající vodou. Pak se postavte, otočte se a vraťte se k silnici.