Údolí Ihlara

Zvuk je takový, jaký nikdo nečeká: tekoucí voda. Po suchých náhorních plošinách Kappadokie sestoupíte do Ihlary a uslyšíte řeku – Melendiz, která se rychle a mělce valí po kamenech, protkaná ptačím zpěvem. Na jejích březích se hemží topoly a vrby. Z rákosí se ozývají žáby. Vzduch je tu dole chladnější, zelenější a na okrajích vlhký. Nad vámi se po obou stranách strmě tyčí útesy šedé a růžové skály, které náhorní plošinu zcela uzavírají. Toto je kaňon se zahradou na dně.

Údolí Ihlary protíná náhorní plošinu zhruba 14 kilometrů, od vesnice Ihlara po Selime v provincii Aksaray na západním okraji Kappadokie. Potok Melendiz ho vyhloubil a prořezal vrstvy sopečné horniny, které položil nedaleký vrch Hasan, široká sopka viditelná na obzoru. Místy se stěny tyčí až do výšky sto metrů. Rokle je dostatečně úzká, takže ji ranní a večerní stíny rychle zaplňují, a zvuk řeky vás provází celou cestu.

Klasický vstup je z okraje: dlouhé schodiště – několik set schodů – sestupující po útesu ke dnu údolí. Při sestupu se vám budou stěžovat kolena; návrat nahoru je skutečným cvičením. Ve vesnicích podél cesty jsou mírnější vstupy. Jakmile jste dole, chůze je snadná – rovné stezky, dřevěné lávky křižující potok a lavičky ve stínu. Vzdálenosti mezi památkami jsou krátké a voda vám po celou dobu dělá společnost.

Byzantští mniši v této rokli našli to, co potřebovali: vodu, ústraní a měkkou skálu, skrytou před otevřenou plošinou. Zhruba od sedmého století komunity vytesávaly do útesů kostely, cely a poustevny. Podél údolí se dochovaly desítky skalních kostelů a místní tradice uvádí, že jich kdysi bylo asi sto. Údolí se stalo klášterní chodbou – bylo možné projít celou jeho délku a procházet od svatyně ke svatyni, od římsy k římse, aniž byste opustili zvuk potoka.

Řada kostelů je otevřena a je dosažitelná krátkým stoupáním ze dna údolí. Jejich fresky jsou charakteristické. Některé se řídí uhlazeným byzantským stylem hlavního města; Jiné ukazují drsnější místní rukopis – ploché postavy, výrazné obrysy, barvy z zemních pigmentů – a vědci stále diskutují o vlivech, které se za nimi skrývá. Z nízkých stropů shlížejí malovaní andělé, svatí a evangelijní scény. Mnoho tváří je poškozeno; mnoho dalších se zachovalo. Některé interiéry jsou tmavé, takže vám světlo z telefonu pomůže najít detaily.

Názvy kostelů jsou zde úžasně domácí, dané vesničany dlouho poté, co malíři odešli. Ağaçaltı, kostel pod stromem, stojí poblíž hlavního schodiště. Yılanlı, kostel hadů, je pojmenován po fresce hadů trestajících hříšníky. Sümbüllü, hyacintový kostel, je pojmenován po květinách rostoucích na jeho svahu. Názvy mísí turecký vesnický život s byzantskou malbou – dvě éry sdílející jeden vchod, který je příběhem údolí v miniatuře.

Procházka celým údolím trvá pohodlný půlden. Trasa prochází Belisırmou, osadou uprostřed, kde restaurace u řeky prostírají stoly na dřevěných plošinách nad vodou. Přichází pstruh, gözleme – tenké plněné placky – a studené nápoje; mezi nohama stolu hlídkují kachny. Je to klidné místo. Mnoho turistů se sem vrací, zatímco ti odhodlaní pokračují po proudu směrem k Selime. Cesta zůstává většinou rovná, ale letní poledne je horké i u vody. Ráno je nejlepším oknem.

Na severním konci údolí čeká jeho nejvelkolepější samostatná památka: klášter Selime s halami katedrálního rozsahu vytesanými do obrovského skalního hřebene. Jeho prostory zahrnují kostel se skalními sloupy, kuchyně, stáje a komnaty propojené strmými tunely. Z jeho teras se rozprostírá výhled zpět do rokle. I když neprojdete celé údolí, Selime stojí za to se dostat po silnici. Podle místní legendy se zde natáčel slavný vesmírný film. Nebyl – ale scenérie vysvětluje, proč tomu lidé věří.

Údolí je stejně tak koridorem pro divokou zvěř jako památkou. Sledujte poštolky jezdící na vzestupných proudech útesu a poslouchejte datly mezi topoly. Ještěrky se vyhřívají na padlých balvanech; V potoku se hemží ryby a žáby. Na jaře se na březích hemží divoké květiny. Na podzim se topoly zbarví do bledě zlata a shazují listí do proudu. Protože je rokle hluboká a zavlažovaná, udržuje si své vlastní klima – měkčí, stinnější a o několik stupňů příznivější než náhorní plošina nad ní. Mniši si toho všimli. Vy si toho také všimnete.

Lidé stále obdělávají dno údolí, jako to dělali po staletí. Malé záhony zeleniny a ovocných stromů lemují plošší úseky a zavlažovací kanály se od potoka oddělují a znovu se k němu připojují. Tuto kontinuitu je snadné přehlédnout: Ihlara není zachovalá zřícenina, ale fungující krajina s ruinami ve stěnách. Stejná voda, která vytesala rokli a přilákala mnichy, stále dozrává rajčata podávaná u stolů u řeky v Belisırmě.

Klášterní život zde v průběhu staletí upadal, ale neskončil v okamžiku, kdy se v regionu změnili vládci. Jeden kostel poblíž Belisırmy zachoval malovaný nápis, který jmenuje byzantského císaře i seldžuckého sultána – důkaz, že zde křesťanští malíři pracovali i pod muslimskou vládou, desetiletí po dobytí. Soužití, nikoliv kolaps, je poslední kapitolou údolí. Jen málo míst to zaznamenává tak jasně, pigmentem, na skalní stěně nad potokem.

Dokončete u vody. Najděte si lavičku nebo plochý kámen a nechte ramena klesnout. Útesy rámují pás oblohy; potok udržuje svůj stálý šum. Někde nad vámi sedí ve tmě namalovaný anděl, stejně jako po tisíc let. Tady dole údolí pokračuje v tom, co všechny přitahovalo na prvním místě – poskytuje vodu, stín a klid. Napijte se trochu vody, než vystoupíte. Plošina a současné století mohou ještě chvíli počkat.