Hrad Alanya

Vítr k vám dorazí dříve než výhled. Tady nahoře na skále vane z otevřeného moře, stálý a teplý, nese sůl a suchou vůni tymiánu a šalvěje, které se pečou na svazích. Položte ruku na zeď. Kámen je drsný, plný malých mušlí a štěrku a na slunné straně dostatečně horký, aby vás donutil ustoupit. Dole rackové téměř nehybně visí ve stoupajícím proudu. Cikády neustále zpívají v borovicích. Hluk města dolétá slabě a zdaleka.

Podívejte se na tvar krajiny. Strmý skalní výběžek se táhne do Středozemního moře, na jedné straně se táhne dlouhá pláž a na druhé straně se nachází funkční přístav. To je celá logika této pevnosti na první pohled. Kdokoli držel tuto skálu, ovládal dvě kotviště, sledoval dlouhý úsek pobřeží a nemohl jen tak vyhladovět. Za tím vším se přímo od pobřeží tyčí pohoří Taurus, šedé a zvrásněné, které na jaře stále drží sníh.

Pevnost, kterou vidíte, je převážně dílem jednoho vládce. V roce 1221 toto město dobyl seldžucký sultán Alaeddin Keykubad I. Přejmenoval ji po sobě a udělal z ní zimní sídlo, skryté před chladem vnitrozemské plošiny. Pak začal stavět. Po hřebenech skal se táhly zdi, tam, kde to terén dovoloval, byly umístěny věže a přístav pod ní dostal vlastní opevnění. Byl to rozsáhlý projekt a byl rychle dokončen.

Zdi jsou rozměrem, který je třeba ocenit jako první. Několik kilometrů sledují přirozený hřeben mysu, stoupají a klesají spolu se skálou, místo aby s ní bojovaly. Místy je zeď útesem, nahoře je přistavěn pouze nízký parapet. Linii protínají desítky věží. Některé jsou čtvercové, jiné zaoblené a jejich rozestupy kopírují terén spíše než nějaký úhledný vzor. Chůze i jen části tohoto okruhu vyžaduje v horku skutečnou námahu.

Dole vedle přístavu stojí Červená věž a zaslouží si prohlédnout zblízka. Je osmiboká, postavená z kamene u základny a z červených cihel nahoře, odkud pochází její název. Nápis na věži uvádí rok 1226 a připisuje staviteli, který pocházel z Aleppa. Uvnitř jsou podlahy podepřeny kolem centrálního pilíře a dole se nachází cisterna, která slouží k zadržování vody pro obléhání. Je to vážná vojenská budova, nikoli dekorace.

Hned podél pobřeží od věže se nachází něco vzácnějšího. Řada klenutých zálivů se otevírá přímo do moře, vytesaných a zabudovaných do skály na vodorysce. Toto byla sultánova loděnice, dokončená krátce po věži. Lodě se stavěly a opravovaly pod těmito oblouky, chráněné před sluncem a počasím, a spouštěly se přímo na vodu. Seldžukové byli pozemní mocnost z vnitrozemské Anatolie. Vybudování středomořské flotily zde byla záměrná změna ambicí.

Voda byla na této skále neustálým problémem. Nahoře nejsou žádné prameny. Stavitelé proto vykopali a obložili cisterny a sváděli do nich déšť ze střech a zpevněných ploch. Několik se jich dochovalo, jsou tmavé a chladné, některé stále zadržují vodu po dešti. Když stojíte na horkém, bezlesém svahu, cisterny vysvětlují více o fungování pevnosti než kterákoli věž. Hrad bez vody je prostě velmi vysoká past.

Uvnitř nejvnitřnějšího ohrazení, v nejvyšším bodě, stojí malý zřícený kostel postavený z kamene. Nese jméno svatého Jiří. Jeho zdi jsou starší než seldžucká pevnost kolem něj, což naznačuje, že skála byla opevněna a osídlena již před rokem 1221. Byzantští a dřívější obránci využívali stejných přírodních výhod. Když Seldžukové dorazili, nezačínali od nuly. Přestavovali, rozšiřovali a na to, co dokončili, vkládali své vlastní nápisy.

Poblíž okraje vnitřního hradu se nachází vyhlídkové místo s dlouhým srázem pod ním. Místní tradice praví, že sem kdysi přiváděli odsouzené vězně. Podle příběhu dostal vězeň kámen a řekl mu, aby ho hodil do moře. Pokud kámen překonal skály a dosáhl vody, člověk byl osvobozen. To je spíše folklór než zdokumentovaná historie. Zkuste to sami s malým oblázkem a pochopíte, proč tento příběh přežívá.

Po staletí po seldžuckém období zde lidé jednoduše žili. Oblast uvnitř hradeb tvořila vesnice s domy, zahradami, cisternami, mešitou a lázněmi. Moruše se pěstovaly pro hedvábí. V nízkých kamenných zdech a terasách mezi stromy stále můžete vidět náznaky té osady. Vesnice se pomalu vyprázdnila, jak město dole rostlo a život na vrcholu strmého kopce se stal spíše nepohodlným než bezpečným.

Dnes je skála klidná jiným způsobem. Kočky spí na teplém starobylém kameni. Po zahradních zdech se rozlévá bugenvilea v zářivě růžové barvě. Z pláže vede lanovka, která promění dlouhý výstup v krátkou jízdu, a silnice se vine pro auta a minibusy. Fotografové se shromažďují na západních vyhlídkách pozdě odpoledne, když slunce zapadá k moři a celá pláž dole se zbarví do bledého medu.

Najděte si místo na zdi dál od hlavních vyhlídek, posaďte se a nechte oči spočinout na horizontu, spíše než na městě. Odtud vypadá moře prázdné, stejně jako by vypadalo strážnému sledujícímu plachty. Vítr, který cítíte, je tentýž, který rozhodoval o tom, zda lodě připlují, nebo zůstávají pryč. Všimněte si, jak daleko se k vám musí zvuk města dostat. Pak se pomalu sjděte po stezce dolů.