Staré Město Amasya

Dojeďte k řece a nejdříve se tam zastavte. Zelená řeka Yeşilırmak se klouže středem města, rychlá a kalná, pod nízkými kamennými a železnými mosty. Přímo na jejím břehu stojí řada bílých osmanských domů, jejichž dřevěná horní patra se na vzpěrách naklánějí nad vodu. Za nimi se do světla šplhá strmá skalní stěna a vysoko v ní jsou vytesané obrovské tmavé dveře. Mezi domy a útesem se prolínají vlaštovky. Celá scéna se vejde do jednoho pomalého otočení hlavy.

Tyto dveře jsou královské hrobky. Ve třetím století př. n. l. se toto město, tehdy zvané Amaseia, stalo hlavním městem Pontu, království, které mísilo perský původ s řeckou kulturou. Jeho první králové byli pohřbeni zde v komnatách vytesaných přímo do útesu, orámovaných vyřezávanými fasádami a dostupných po skalních schodištích. Několik hrobek tvoří hlavní královskou skupinu nad starým městem, další jsou roztroušeny podél údolí. Jejich obyvatelé jsou dávno pryč. Architektura moci zůstala pozadu, v plném rozsahu.

Můžete k nim vylézt. Z uliček podél řeky vede stupňovitá stezka k terase hrobky a procházka trvá zpocenou čtvrthodinu. Zblízka je rozsah ohromující. Vchody jsou mnohem vyšší než člověk. Kolem některých hrobek odděluje monument od živé skály vytesaná chodba, takže každá hrobka se čte jako volně stojící blok uvnitř útesu. Po setmění reflektory osvětlují fasády z noci a záře je viditelná z každého mostu ve městě.

Amasya vychovala muže, který popsal celý starověký svět. Zeměpisec Strabo se zde narodil kolem roku 64 př. n. l., když Pontus dobýval Řím. Jeho sedmnáctisvazková Geografie, nejkompletnější geografické dílo, které se dochovalo ze starověku, popisuje země od Španělska po Indii. Psal také o svém rodném městě a chválil říční rokli a pevnost nad ní. U vody stojí jeho moderní socha a drží glóbus, který nikdy neviděl, ale přesto ho popsal.

Nad hrobkami se hradby hradu Harşena táhnou po vrcholovém hřebeni. Útes byl v dávných dobách opevněn a opravován všemi následnými mocnostmi, římskými, byzantskými a osmanskými, protože kdokoli držel tuto skálu, držel říční cestu skrz hory. Dosažení vrcholu vyžaduje úsilí nebo taxi a odměnou je klasický výhled. Řeka dole, město vinoucí se podél ní a sady vyplňující údolí v obou směrech.

Za Osmanů měla Amasya zvláštní postavení. Bylo to město knížat. Mladí následníci trůnu sem byli posíláni jako provinční guvernéři, aby se se svými učiteli učili státnímu umění, než se případně stali sultány. Budoucí Bajazid II. vládl Amasyi více než dvě desetiletí v patnáctém století. Toto uspořádání naplnilo město paláci, školami a ambiciózními úředníky. Místní vám přesně řeknou, že toto malé říční město pomáhalo vychovávat vládce říše.

Toto patronátní zaměření zanechalo památky podél břehů. Komplex mešity sultána Bajazida II. z 80. let 15. století je největší, nachází se na nádvoří zastíněném rovinami poblíž řeky, s medresou a knihovnou vedle ní. Starší budovy se také dochovaly. Jedna mešita ze třináctého století je známá svým spirálovitě vytesaným minaretem a seldžučtí a ilkhanidští vládci zanechali po městě školy a hrobky. Muzeum v Amasyi shromažďuje volné nálezy, včetně několika středověkých mumií, které překvapí nepřipravené návštěvníky.

Oblíbeným příběhem města je milostný příběh. Ferhat, nadaný řemeslník, miloval princeznu Şirin. Podle tradice mu bylo nařízeno, aby si ji získal, proklel horou vlastníma rukama vodní kanál. Když se blížil k úspěchu, donesla se k němu falešná zpráva o Şirinově smrti a on zemřel žalem na skále. Starý vodní kanál na svahu kopce dnes nese jeho jméno. Berte to jako legendu, která se zde vypráví po mnoho staletí a stále prodává sladkosti a suvenýry.

Zastavila se zde i moderní historie. V červnu 1919 se Mustafa Kemal, později Atatürk, setkal se svými kolegy důstojníky v Amasyi a vydal Amasyjský oběžník, dokument, který prohlašoval, že nezávislost národa je v ohrožení, a vyzýval ke svolání národního kongresu. Historici to označují za první písemný krok turecké války za nezávislost. Město si tuto památku pečlivě uchovává, s památkami a zrekonstruovanou zasedací síní. Klidné říční město, dvakrát přelomová část historie.

Projděte se uličkou Yalıboyu za domy na břehu řeky. Jsou to charakteristické budovy města, hrázděné, obílené, jejich horní místnosti jsou konzolově přikloněny k vodě. Několik z nich je zrestaurováno jako muzea, kavárny a penziony. Jeden dům z devatenáctého století, Hazeranlar Konağı, je zařízen jako historický dům a ukazuje, jak si prosperující rodina zařizovala své pokoje. Z protějšího břehu se celá řada za klidných večerů zdvojnásobuje v řece, domy nahoře i domy dole.

Amasya také cestuje na jablku. Malá, sladká odrůda s červenou slupkou nese jméno města po celém Turecku a sady zaplňují dno údolí za středem. Podzim je jejich obdobím, kdy je tržní stánky naskládají do pyramid. Údolí sytí město po velmi dlouhou dobu. Již starověcí spisovatelé chválili ovoce této rokle a zavlažovací kanály, které se táhnou sady, mají středověké a starší kořeny.

Dokončete na mostě, když se rozednívá slunce. Řeka teče pod vámi, domy se naklánějí nad svými odrazy a fasády hrobek drží poslední záři vysoko na útesu. Volání k modlitbě se valí ze skalní stěny a zdvojnásobuje se, jeden hlas z minaretů a jeden z hory. Králové, princové, geografové a milenci, všichni stáli vedle téže zelené vody. Dnes večer vás město na tento seznam krátce přidalo.