Mešita v Ortaköy

Nejdříve voda. V krátkých, nerovnoměrných úderech naráží do kamenného nábřeží a světlo odrážející se od Bosporu se pohybuje po bledých zdech mešity. Nad hlavou se hádají rackové. Za vámi cinkají sklenice čaje v kavárnách na náměstí Ortaköy. Mešita stojí na samém okraji úžiny – o pár kroků blíž a byla by ve vodě. Jen málo budov v Istanbulu stojí tak blízko moře. Než vejdete dovnitř, nadechněte se slaného vzduchu a všimněte si, jak se budova zdá být vznášející se na vlastním nábřeží.

Její oficiální název je mešita Büyük Mecidiye, ale všichni jí říkají mešita Ortaköy podle čtvrti. Ortaköy znamená střední vesnice – jedna ze starých rybářských vesnic rozprostírajících se podél evropského pobřeží Bosporu. Sultán Abdülmecid nechal mešitu postavit v polovině devatenáctého století na místě starší mešity a byla dokončena v 50. letech 19. století. Sultán mohl přijet lodí, pomodlit se a také odplout lodí. Umístění na nábřeží nebylo náhodné. To byl celý smysl.

Před touto mešitou stála mešita – menší budova z osmnáctého století, která značně zestárla. Její velkolepější přestavba odpovídala době. Impérium se v polovině devatenáctého století reformovalo a vypůjčovalo si evropské oděvy, hudbu a architekturu. Sultáni opouštěli palác Topkapı, staré sídlo moci, a přesouvali se do nových paláců na nábřeží Bosporu. Mešita Ortaköy patří do pobřežního světa mramorových nábřeží a státních ceremonií. Ačkoli je malá, byla postavena tak, aby ji viděli z vody – velvyslanci, obchodníci a princi proplouvající na lodích.

Návrh pochází od rodiny Balyanů – arménských architektů, kteří po generace sloužili osmanskému dvoru. Stejná rodina pracovala na paláci Dolmabahçe, rozlehlém novém sídle sultána kousek od břehu. Rodinná podobnost je vidět. Obě budovy se odklonily od klasické osmanské architektury k evropskému baroku – stylu zakřivených linií, bohaté ornamentiky a divadelního osvětlení. Zde je výsledek kompaktní: malá mešita oblečená jako palác. Vyřezávané ozdoby a mušle zdobí kámen, který by dřívější staletí nechala hladký.

Před vstupem se projděte venku. Mešita má jednu hlavní kopuli a dva štíhlé minarety, každý s jedním balkonem. Kámen je světlý a rohy jsou zjemněny zaoblenými lištami. Na straně směřující k pevnině stojí dvoupatrová část – sultánův pavilon, kde mohl vládce odpočívat, přijímat úředníky a dostat se do své soukromé galerie v patře. Protože budova vyčnívá do průlivu na svém malém molu, můžete si ji prohlédnout ze tří stran s otevřenou vodou za ní. Neustále kolem proplouvají trajekty a tankery.

Uvnitř překvapí jas. Stěny vyplňují vysoká, široká okna – neobvyklé pro mešitu a zcela záměrné. Architekti chtěli, aby voda venku osvětlovala místnost. Za jasného dne se odrazy od průlivu vlní po stropě. Kopule je vymalována jemnými vzory a uprostřed haly visí lustr. Modlitební prostor je malý, téměř intimní. Můžete stát uprostřed a celý interiér si prohlédnout jedním pomalým otočením hlavy.

Podívejte se na velké kulaté kaligrafické panely na stěnách – jména Boha, proroka Mohameda a raných chalífů, psaná plynulým arabským písmem. Sultán Abdülmecid se sám vyučil kaligrafem a některé panely zde jsou údajně jeho vlastním dílem. Ať už je to pravda nebo ne, toto přiřazení budovy odpovídá. Jednalo se o osobní projekt mladého sultána, který obdivoval evropské umění, ale modlil se v tradici svých předků. Mešita je místem, kde se tyto dva instinkty setkávají.

Vyjděte ven a zvedněte zrak. Přímo vedle mešity se nachází Bosporský most, který v jednom dlouhém úseku spojuje asijské pobřeží. Byl otevřen v roce 1973 a fotografové od té doby obě stavby spojují – mešita z devatenáctého století vpředu, moderní visutý most vzadu. V noci mostní lana mění barvu a mešita září pod reflektory. Mezera mezi nimi je více než století, přesto z náměstí působí jako jedna kompozice. Jen málo pohledů ve městě dokáže tak úhledně zhustit tolik času.

Náměstí Ortaköy za mešitou má své vlastní rituály. Stánky prodávají kumpir – obrovské pečené brambory rozkrojené a naložené sýrem, klobásou, olivami a tuctem dalších polev. Jiní prodávají vafle obalené v čokoládě a ovoci. O víkendech se objevuje malý řemeslný trh a stolky v kavárně se plní studenty a rodinami. Tato čtvrť je již dlouho známá svým smíšeným dědictvím – kostel a synagoga stojí jen kousek od mešity. Kupte si něco k jídlu a najděte si místo na zdi nábřeží.

Mešita potřebovala záchranu více než jednou. Stojí na měkké zemi na břehu vody a vydržela zemětřesení, bouře a pomalé strukturální namáhání. V roce 2014 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce, a proto dnes kámen vypadá tak křupavě a bledě. Restaurátoři zpevnili konstrukci a z fasády odstranili desítky let špíny. To, co nyní vidíte, je budova v možná nejlepším stavu od sultánovy éry – vydrhnutá, stabilizovaná a plná návštěvníků i věřících.

Modlitba zde stále utváří den. Pětkrát denně zní z minaretů volání k modlitbě a mísí se s troubením trajektů. Návštěvníci čekají venku několik minut, zatímco se věřící modlí, pak se dveře znovu otevřou. Pro vstup se oblečte decentně – zakrytá ramena a kolena, ženy šátky na hlavách, boty zuté u dveří. Koberec je pod nohama měkký a konverzace ustupuje do šepotu. Ať už je náměstí jakkoli přeplněné, modlitebna si udržuje své vlastní klidnější tempo.

Než odejdete, dojděte na konec nábřeží, co nejblíže k vodě, jak vám to zábradlí dovolí. Nalevo od vás most hučí dopravou. Za vámi okna mešity drží odpolední světlo. Před vámi dělá Bospor to, co vždycky – nese lodě, proudy a ptáky mezi dvěma kontinenty. Sultán si toto místo vybral proto, aby modlitba a otevřená voda sdílely jeden výhled. Na chvíli se zastavte v tomto výhledu. Stále to funguje.