Palác Dolmabahçe

Slyšíte vodu dříve, než uvidíte budovu. Trajekty plují po Bosporu, rackové je následují a vlna v pravidelném rytmu pleská o zeď nábřeží. Brány jsou z bílého mramoru, vytesané tak mohutně, že vypadají jako cukr. Uvnitř štěrk ustupuje zastřiženým trávníkům a vůni posekané trávy a soli. Průčelí se táhne podél pobřeží v délce několika set metrů. Je záměrně, téměř agresivně evropské – a to je celý argument tohoto místa.

Začněte názvem, protože ten vysvětluje místo. Dolmabahce znamená zasypaná zahrada. Tento úsek pobřeží byl původně mělkou zátokou, kde kotvila osmanská flotila. Postupem času byl zasypán zemí a proměněn v císařské zahrady a byly tam postaveny dřevěné pavilony. Palác, na který se díváte, stojí na vykopané zemi. Nejsolidněji vypadající budova v Istanbulu stojí v zátoce, kterou se někdo rozhodl smazat.

Byl postaven v letech 1843 až 1856 pro sultána Abdulmecida I. Architekty byli Garabet Balyan a jeho syn Nikogos, z arménské rodiny, která po generace sloužila jako dvorní architekti. Jejich zadání bylo jasné. Sultán chtěl sídlo, které by pro evropského velvyslance na návštěvě vypadalo stejně honosně jako palác v Paříži nebo Vídni. Topkapi se svými nádvořími a pavilony už neříkal to, co chtěl říct.

Styl je tedy převzat ze všech částí Evropy najednou – klasické sloupy, barokní křivky, rokokové štuky, francouzský nábytek, české sklo. Osmanské prvky přetrvávají spíše v půdorysu než ve výzdobě. Stále existuje selamlik, veřejná část domácnosti, a harém, soukromá rodinná část, propojená velkým sálem mezi nimi. Dispozice je tradiční. Všechno, co je aplikováno na jeho povrch, je dovezeno.

Náklady byly mimořádné a jsou součástí příběhu. Stavba v tomto měřítku v době, kdy si říše silně půjčovala od evropských bank, přispěla k finanční krizi během jedné generace. Historici se stále přou o to, kolik viny si palác zaslouží. Není pochyb o tom, že se státní pokladna krátce poté dostala do vážných potíží. Budova je zároveň ukázkou sebevědomí i důkazem úpadku.

Uvnitř je křišťálové schodiště okamžikem, kdy se většina návštěvníků zastaví. Zábradlí jsou z broušeného skla, vyrobeného ve francouzské továrně v Baccaratu, a drží široké dvojité rameno pod skleněným stropem. Světlo prochází střechou a prochází podél skleněných zábradlí. Je to teatrální a mělo to tak být. Velvyslanci stoupali po těchto schodech v plné uniformě, sledovali shora a věděli, že jsou sledováni.

Trasa nakonec vede do slavnostní síně a před vstupem stojí za to zpomalit. Místnost je obrovská, s kopulí vysoko nad hlavou a sloupy po stranách. Uprostřed visí lustr z broušeného skla nesoucí stovky lamp a vážící několik tun. Pocházel z Británie jako diplomatický dar. Sál vytápělo podlahové vytápění, což bylo v té době neobvyklé pohodlí, a akustika byla navržena pro státní recepce.

Podívejte se dolů i nahoru. Palác uchovává velmi rozsáhlou sbírku ručně vázaných koberců, mnohé z nich vyrobené v císařských dílnách v Hereke na pobřeží Marmarského moře. Některé jsou jednotlivé kusy dimenzované tak, aby se vešly do konkrétní místnosti. Podívejte se také na stropy – velká část toho, co vypadá jako vyřezávaný reliéf, je malovaná iluze, kterou vytvořili evropští dekoratéři najatí pro tuto práci. Přibližte se k římse a někdy můžete vidět, že trik selže.

Je zde detail hodin, který lidi zaskočí. Palác má rozsáhlou sbírku hodin a mnoho z nich ukazuje pět minut po deváté. To není chyba. Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel Turecké republiky, strávil v tomto paláci svou poslední nemoc a zemřel zde v ložnici 10. listopadu 1938, v tuto hodinu. Hodiny byly zastaveny a tato praxe se zachovala. Můžete si pokoj prohlédnout. Postel je přikryta tureckou vlajkou.

Tento jediný fakt mění rámec celé budovy. Dolmabahce byl postaven k ubytování sultánů a nakonec se stal místem, kde skončila poslední kapitola říše a také první kapitola republiky. V pozdějších letech jej Atatürk používal jako pracovní rezidenci a konal zde schůzky. Dva politické systémy, které si proti sobě stály, oba používaly stejné místnosti. Nábytek se nikdy nezměnil.

Harémová část je na druhé straně a vyžaduje samostatnou cestu. Je klidnější a podstatně prostá. Rodinné pokoje, dětské pokoje, pokoj používaný sultánovou matkou a chodby, které působí spíše domácím než ceremoniálním dojmem. Kontrast je užitečnou součástí návštěvy. V reprezentačních pokojích je vše navrženo tak, aby na cizince udělalo dojem. Zde lidé prostě žili – četli, spali, vychovávali děti a čekali na zprávy z druhého křídla.

Znovu venku se projděte zahradou podél vody. Jsou zde okrasné bazény, labutě a hodinová věž poblíž hlavní brány, postavená v 90. letech 19. století za pozdějšího sultána. Z nábřeží můžete vidět palác tak, jak měl být viděn: z lodi, jak přijíždí. Každý, kdo cestoval po Bosporu, se s touto bílou kamennou zdí setkal jako první, a to byl důvod, proč byla postavena zde, a ne na kopci.

Než odejdete, na minutu se zastavte u zábradlí. Za vámi je budova, která se velmi snažila svět o něčem přesvědčit. Před vámi se Bospor lhostejně pohybuje, tankery, příměstské trajekty a malé rybářské lodě plující mezi dvěma kontinenty. Palác sleduje tuto dopravu už více než století. Pozorujte ji chvíli sami a pak se mramorovou branou vraťte do obyčejného města.