Pamukkale

Zujte si boty. To není rada – je to pravidlo a je vynucováno. V okamžiku, kdy se vaše bosé nohy dotknou travertinu, pochopíte, proč fotografie tohoto místa lidi uvádějí v omyl. Povrch není hladký. Je rýhovaný, zrnitý a mírně drsný, jako velmi jemný brusný papír položený na kameni. Voda, která po něm stéká, je teplá. Také nese slabou minerální vůni. Pod nohama se v poledne třpytí bílá a slzí vám oči.

Travertin je hornina, kterou zanechala voda bohatá na minerály. Horké prameny zde vyvěrají z vápence a cestou nahoru rozpouštějí uhličitan vápenatý. Když voda dosáhne povrchu, tlak klesá a oxid uhličitý uniká do vzduchu. Rozpuštěný minerál se již nemůže udržet v roztoku, takže se usazuje jako bílá krusta. Vrstva se narůstá. Tůně, okraje a stupňovité nádrže, které vidíte, jsou všechny tvořeny tímto nánosem a stále rostou tam, kde teče voda.

Turecký název je Pamukkale, což znamená bavlníkový hrad. Bavlna se na pláni pod ním pěstuje již velmi dlouho, takže srovnání by bylo okamžité pro každého, kdo zde žije. Z dálky, na příjezdové cestě, vypadá svah jako hromada surové bavlny nebo sněhová valba, která se v srpnu odmítá roztát. Zblízka iluze končí. Je to tvrdá skála, mokrá a teplá, a bolí, když na ni upadnete.

Pravidlo bosé chůze chrání povrch. Boty škrábou kůru a zarývají do ní hlínu, která bílou barví do šeda. Za touto péčí se skrývá těžší historie. Po desetiletí stály na hřebeni hotely a přiváděly pramenitou vodu do vlastních bazénů. Přes terasy vedla silnice. Voda byla odkloněna, části vysušena a bílá zhnědla. Poté, co lokalita v roce 1988 získala status světového dědictví, byly hotely a silnice v 90. letech 20. století odstraněny.

Voda je nyní záměrně řízena. Průtok se mezi úseky střídá podle plánu, takže některé terasy jsou mokré, zatímco jiné odpočívají a zotavují se. To znamená, že bazény, ve kterých se můžete procházet, nejsou vždy stejné. Pokud přijedete s očekáváním jedné konkrétní fotografie, nemusíte ji dostat. Dostanete však funkční systém ochrany přírody, což je důvod, proč jsou terasy stále bílé. Cedule označují, kam můžete chodit. Zůstaňte uvnitř – nedotčené okraje se pod tíhou zlomí.

Nad terasami se nachází celé starověké město a mnoho návštěvníků k němu nikdy nedojde pěšky. Hierapolis založili vládci Pergamonu ve druhém století př. n. l. a rozvíjel se jako lázeňské město. Lidé sem přicházeli kvůli vodě. Římané a později Byzantinci jej rozšiřovali. Jsou zde ulice s kolonádami, brány, lázně, velké divadlo a křesťanský kostel postavený nad hrobem svatého. Město je spolu s terasami pod nimi zapsáno na seznamu UNESCO.

Divadlo je v neobvykle dobrém stavu. Jeho sedadla jsou strmě svažena do svahu a velká část jeviště se dochovala, včetně vyřezávaných panelů s postavami. Vylezte do horních řad a podívejte se ven. Uvidíte celou pláň, bílý okraj teras dole a moderní město za nimi. Posaďte se na pár minut. Akustika stále funguje a slyšíte lidi, jak si tiše povídají dole na jevišti.

Severně od městské brány leží jeden z největších starověkých hřbitovů v této části světa. Cestu lemují dlouhé úseky hrobek – kamenné schránky, hrobky ve tvaru domů a kulaté mohyly s dveřmi. Mnohé z nich patřily lidem, kteří sem přišli nemocní v naději, že jim prameny pomohou, a neuzdravili se. Nápisy zaznamenávají, odkud přijeli. Lázeňské město s velmi rozsáhlým hřbitovem vám něco napoví o starověké medicíně.

Nedaleko chrámového areálu se nachází malý otvor ve skále zvaný Plutonium. Starověcí spisovatelé ho popisovali jako vstup do podsvětí. Ptáci a zvířata, která se k němu dostala blízko, uhynula. To nebyla pověra. Z otvoru se uvolňuje oxid uhličitý, který je těžší než vzduch a hromadí se u země. Kněží, kteří stáli vzpřímeně s hlavami nad vrstvou plynu, demonstraci přežili – a rituál dával všem přihlížejícím naprostý smysl.

Na kopci nad městem stojí osmiboká budova známá jako Martyrium svatého Filipa. Raně křesťanská tradice spojuje Filipa, jednoho z apoštolů, s Hierapolisem. V roce 2011 italský tým oznámil, že identifikoval nedalekou hrobku jako jeho. Identifikace spočívá na budově kolem ní a na nápisech a ne každý ji akceptuje. Cesta nahoru je strmá a exponovaná a je klidná, což je zde vzácnost.

Vedle muzea je také bazén, ve kterém si můžete zaplavat (za příplatek). Na dně leží spadlé mramorové sloupy a vyřezávané bloky, skrz které bublá teplá voda. Zemětřesení tento kámen srazila dolů. Plavání mezi kusy zříceného portiku je zvláštní pocit a voda vám kvůli rozpuštěnému plynu jen velmi lehce šumí na kůži. Dno je nerovné, proto se pohybujte pomalu.

Správné načasování je důležité. Autobusy přijíždějí uprostřed dne a terasy se zaplňují. Brzy ráno a poslední hodiny před zavírací dobou jsou klidnější a slabé světlo sluší bílému povrchu mnohem lépe než sluneční svit nad hlavou. Vchody jsou na úpatí kopce i na vrcholu. Chůze naboso zdola je těžší, ale výhled se tak získá ve správném pořadí.

Terasy nejsou jedinými prameny v regionu. Teplá minerální voda vyvěrá na několika místech v této části Denizli a lidé se v ní koupou už velmi dlouho. Karahayıt, kousek odtud, produkuje vodu zbarvenou do červena a oranžova železem ve skále. Kontrast s bílou stojí za to vidět. Také ukazuje, jak by vypadaly usazeniny v Pamukkale s jiným minerálem ve vodě.

Než odjedete, zastavte se na suché části terasy a položte dlaň naplocho na skálu. Tam, kde právě prošla voda, je teplo a všude je drsné. Někde pod vaší rukou se z vody usazuje minerál, tenká vrstva po vrstvě. Bude to tak dělat dnes večer i zítra, ať už tu někdo stojí, nebo ne. Hřbitov, divadlo a hotely, to vše přicházelo a odcházelo. Pramen prostě stále tekl.