Muzeum anatolských civilizací

Protlačte se dveřmi a hluk z ulice za vámi utichne. Vzduch uvnitř je chladný a suchý, tak jako tlusté kamenné místnosti v létě zůstávají chladné. Světlo vychází z malých oken vysoko v kopulích. Dopadá v bledých skvrnách na naleštěnou podlahu. Uslyšíte kroky, tiché šepot hlasů a občasné cvaknutí fotoaparátu. Chvíli čekejte, než se na cokoli podíváte. Tato budova prodávala látky a koření po staletí, než se v ní nacházela jediná muzejní vitrína.

Stojíte uvnitř osmanské bezestény – kryté tržnice postavené pro skladování a obchodování s cenným zbožím. Postavena byla v patnáctém století na svahu těsně pod hradem. Vedle ní stojí han, hostinec, kde se ubytovávali obchodníci se svými zvířaty. Požár a zanedbávání nakonec obě budovy srovnaly v kůži. V prvních letech Turecké republiky si stát vybral tyto ruiny k uložení starobylých sbírek země. Restaurátorské práce se táhly přes desetiletí.

Plán je jednoduchý, jakmile ho znáte. Projděte se vnějšími galeriemi ve smyčce a budete se pohybovat v čase. Nejdříve přicházejí lovci z doby kamenné, pak zemědělci, pak kovodělníci a nakonec impéria. Centrální kupolovitá hala obsahuje nejtěžší kusy – vyřezávané kamenné panely, které kdysi lemovaly zdi chetitských měst. Pokud máte omezený čas, projděte si nejprve okruh a centrální halu si nechte na konec. Takto socha vznikne spíše jako závěr než jako přerušení.

Neolitické pouzdra obsahují materiál z Çatalhöyüku, zemědělského města na pláni Konya. Lidé tam žili v domech z hliněných cihel těsně u sebe. Nebyly tam žádné ulice. Obyvatelé lezli po střechách a sestupovali do svých domovů otvorem po žebříku. Své mrtvé pohřbívali pod podlahami vlastních domů. Hledejte malou sedící postavu s rolemi masa a dvěma zvířaty po boku. Často je nazývána bohyní matkou. Archeologové se stále přou o to, co tím myslela.

Jedna nástěnná malba ze stejného města si zaslouží podrobnější pohled. Zobrazuje mřížku krabic, jako jsou domy viděné shora, s tvarem nad nimi, který je často interpretován jako vybuchující hora. Někteří badatelé to nazývají nejstarší známou mapou. Jiní říkají, že krabice jsou jednoduše vzor a hora je leopardí kůže. Nikdo to nedokáže vysvětlit. Postavte se před něj a sami se rozhodněte, který výklad vám připadá přesvědčivější. Ať tak či onak, někdo ho namaloval na zeď asi před 9 000 lety.

V místnostech z doby bronzové hledejte prolamované bronzové disky z hrobek v Alacahöyüku. Jeleni a býci stojí uvnitř kruhů překřížených tyčemi, s malými kroužky, které mohly chrastit. Byly nalezeny v hrobech vedle zlatých a stříbrných předmětů. Jejich přesné použití není známo. Zvětšené kopie těchto jelenů nyní stojí na památkách v okolí Ankary, což znamená, že jste se sem již mohli s nějakým setkat cestou, aniž byste ho poznali. Tento vzor se stal jedním ze standardních symbolů turecké archeologie.

Následuje období, které většinu návštěvníků překvapí. Zhruba před 4 000 lety obchodníci z asyrského města Aššúr provozovali obchodní síť hluboko do Anatolie. Jejich hlavní základna byla v Kültepe, nedaleko moderního Kayseri. Cín a jemné textilie přiváželi karavanou oslů a stříbro a zlato domů nosili. Jejich písmena se dochovala na hliněných tabulkách. Některé z tabulek jsou stále zapečetěny v hliněných obálkách, neotevřené, s razítkem odesílatele vtlačeným na vnější straně.

Dopisy nejsou státní záležitostí. Stěžují si na dluhy, pozdní zásilky a rodinné hádky. Manželky píší manželům, kteří byli pryč příliš dlouho. Obchodníci se hádají o úrokových sazbách. Jsou to obyčejné hlasy lidí, kteří žili před vznikem Chetitské říše, zachované, protože hlína přežívá oheň lépe než papír cokoli jiného. Jen velmi málo muzeí vám umožní se tak blízko podívat na soukromou korespondenci z druhého tisíciletí před naším letopočtem.

Chetité vládli střední Anatolii z Chattúsy, severovýchodně odtud. V centrální hale najdete lvy, sfingy a dlouhé reliéfní panely vyřezávané z čediče a vápence. Králové se objevují ve špičatých botách a kulatých čepicích. Bohové stojí na zádech zvířat. Některé kusy pocházejí z Karkamışe, poblíž moderní syrské hranice. Podívejte se pozorně na řezbu nohou a rukou – sochaři používali mělké, jisté řezy a na površích jsou stále patrné stopy jejich nástrojů.

Po pádu Chetitů se v západní Anatolii zvedli Frygové. Jejich materiál zde pochází převážně z Gordionu, kde obrovský hliněný val pokrýval dřevěnou pohřební komoru. Uvnitř se nacházely bronzové mísy, kotle s nástavci ve tvaru hlav a dřevěný nábytek vykládaný jemnými geometrickými vzory. Val se často nazývá hrobkou Mida. Ve skutečnosti nebyl obyvatel nikdy s jistotou identifikován a datum činí příbuzného pravděpodobnějším než samotného legendárního krále.

Poslední galerie patří Urartu, království rozkládajícím se kolem jezera Van. Urartští kováři vyráběli přilby, štíty a opasky pokryté řadami zvířat a válečníků. V přízemí, ve starších částech budovy, je samostatná sekce s řeckým, římským a byzantským materiálem nalezeným v Ankaře a jejím okolí. Ani reputace muzea není malá. V roce 1997 bylo jmenováno Evropským muzeem roku, což ocenění zařadilo tuto přestavěnou tržnici na velmi krátký seznam.

Až budete odcházet, zastavte se před dveřmi, než sejdete z kopce. Podívejte se na hradní zdi nad linií střechy. Jsou do nich zabudovány římské sloupy a byzantské bloky, které znovu použil kdokoli, kdo potřeboval kámen. Pak se podívejte dolů na moderní město rozprostírající se po rovině. Všechno, co jste právě viděli, vzniklo jen pár set kilometrů od tohoto místa. Vzdálenost mezi nejstarším objektem uvnitř a dopravou pod vámi je kratší, než se zdá.