Anitkabir

Ticho přichází dříve než cokoli jiného. Vyjdete z rušné ankarské ulice, projdete branou a hluk z dopravy ustupuje za stromy. Pak uslyšíte vlastní kroky na kameni. Dlažba je zde široká a světlá a nese zvuk čistě. Vítr se pohybuje po otevřeném terénu, aniž by ho cokoli narušilo. Někde před vámi boty strážného dopadají na chodník v pomalém, rozvážném rytmu. Lidé ztišují hlas, aniž by o to byli požádáni.

Podívejte se na kopec. Toto místo bylo vybráno částečně pro svou polohu – vyvýšené místo s širokým výhledem na hlavní město. Když začaly práce, archeologové na samotném kopci objevili něco nečekaného. Pod povrchem ležely mohyly z frygického období, staré tisíce let. Byly vykopány a nálezy putovaly do muzeí ve městě. Takže se ukázalo, že pozemek vybraný pro hrobku z dvacátého století byl pohřebištěm již dávno předtím.

Návrh vzešel z otevřené soutěže konané na začátku 40. let 20. století. Architekti z Turecka i ze zahraničí předložili návrhy. Dva turečtí architekti, Emin Onat a Orhan Arda, zvítězili s návrhem, který se vyhnul jak kupolovité osmanské formě, tak i kopii klasického chrámu. Jejich projekt byl strohý, obdélníkový a velmi rozlehlý, postavený z kamene, se čtvercovými sloupy namísto kulatých. Měl vypadat jako nic jiného, a také to tak je.

Stavba probíhala v letech 1944 až 1953, v letech, kdy země měla málo peněz nazbyt. Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel a první prezident Turecké republiky, zemřel 10. listopadu 1938. Jeho tělo spočívalo v muzejní budově jinde v Ankaře, zatímco se toto místo stavělo. 10. listopadu 1953, patnáct let po jeho smrti, byly jeho ostatky převezeny sem. Toto datum je důvodem, proč se toto výročí každoročně připomíná na tomto místě.

Začněte tam, kde začíná většina návštěvníků, na Lví stezce. Dvacet čtyři kamenných lvů lemuje příjezdovou cestu v dvojicích proti sobě. Jsou vytesány v záměrně starém stylu, inspirovaném chetitským sochařstvím – civilizací doby bronzové ve střední Anatolii, jejíž hlavní město leželo několik hodin východně odtud. Lvi neřvou ani se nevzpínají. Leží, klidní a těžcí, s předními tlapkami vpřed. Volba byla záměrná. Síla projevená v klidu se čte jinak než síla projevená v hrozbě.

Samotná chůze je součástí návrhu. Lví stezka je dlouhá, rovná a mírně se zužující a je dlážděna tak, že vás nutí zpomalit. Neexistuje žádná zkratka ani boční cesta. Všichni se přibližují stejnou cestou, zhruba stejnou rychlostí, pěšky. Ať už přijíždíte jako hlava státu nebo jako školák, budova vás donutí tuto vzdálenost překonat sami, než vám cokoli ukáže.

Na konci se země otevírá do velkého ceremoniálního náměstí. Dlažba je položena ve vzoru z barevného kamene, který je často přirovnáván k anatolskému koberci rozprostřenému po zemi. Po okrajích tohoto prostoru stojí deset věží, každá s názvem spojeným s hodnotami a událostmi založení republiky a každá nese vyřezávané reliéfy. Zde byla umístěna zemina přivezená ze všech provincií země, takže pod nohama je zastoupeno celé Turecko.

Kámen si zaslouží pozornost. Materiály pocházely z lomů v různých regionech Turecka a barvy se liší od jedné části komplexu k druhé – teplé krémové, šedé, červené, tmavé tóny poblíž samotné hrobky. Přejeďte pohledem po zdi v nízkém slunci a variace je jasně vidět. Nic, co by zdůrazňovalo tento bod, nebylo dovezeno. Budova je sestavena ze země, kterou připomíná, což bylo rozhodnutí učiněné záměrně.

Nyní vyjděte po širokých schodech směrem k Síni cti. Po obou stranách schodiště jsou velké reliéfní panely zobrazující scény z války, která založila republiku. Nahoře řada vysokých čtvercových sloupů podpírá těžkou kamennou střechu. Měřítko se zde mění. Když stojí u paty těchto sloupů, většina lidí přestane mluvit. Proporce jsou vypočítány tak, aby se jednotlivec cítil malý, aniž by se cítil vyloučený, a funguje to téměř na každého.

Uvnitř síně je tlumené světlo a strop je vysoký, zdobený mozaikou převzatou z tradičních tureckých textilních a kobercových vzorů. Na vzdáleném konci stojí jediný obrovský blok mramoru. Je důležité pochopit, co to je. Ten blok je památník, ne rakev. Atatürkovy ostatky leží v komoře pod ním, vytesané do kopce, na stejné ose. Návštěvníci se k památníku přiblíží, zastaví se a postaví se. Mnozí přinesou květiny a nechávají je tam.

Naproti hlavní hrobce naproti náměstí se nachází druhá hrobka. V ní je pohřben İsmet İnönü, který bojoval ve válce za nezávislost, sloužil jako premiér a stal se druhým prezidentem země. Zemřel v roce 1973 a byl zde pohřben tváří v tvář svému předchůdci. Umístění obou mužů naproti sobě na stejném otevřeném prostoru je prostým architektonickým prohlášením o kontinuitě, učiněným bez nutnosti písemného vysvětlení.

V komplexu se nachází také muzeum, které je působivější, než většina lidí očekává. Jsou zde Atatürkovy osobní věci, jeho uniformy, jeho stůl, jeho knihy s jeho vlastními poznámkami na okrajích a jedno z jeho aut. Neustále četl a cestou si do knih psal. Jinde pak velké malované panoramatické snímky ukazují tažení války za nezávislost. Slavnostní stráž se v průběhu dne v tichosti mění před zraky kohokoli, kdo tam náhodou stojí.

Než odejdete, dojděte k okraji náměstí a podívejte se na Ankaru dole. Odtud se město rozprostírá všemi směry – bytové domy, kopce, silnice, běžný život pokračuje. Otočte se zpět a podívejte se na samotné náměstí a všimněte si, kolik lidí je zde dnes, od malých dětí až po lidi dost staré na to, aby si pamatovali rok 1953. Toto je místo, kam lidé přicházejí z vlastních důvodů. Chvíli tiše zastavte a pak se vraťte po Lví cestě.