Potopené město Kekova

Kapitán vypne motor a loď se tiše klouže. Pod trupem, skrz vodu tak čistou, že se zdá být sotva viditelná, se proplétají tvary – rovná zeď, schodiště, hranatý roh místnosti. Nad hladinou pokračuje stejné zdivo podél pobřeží ostrova, napůl v moři a napůl venku. Chvíli trvá, než rozum přijme, co hlásí oči. Vznášíte se nad ulicemi zatopeného města.

Toto je potopené město Kekova, rozprostírající se podél severního pobřeží ostrova Kekova, naproti rybářským vesnicím Üçağız a Kaleköy. Na skalnatém svahu ostrova můžete vysledovat základy domů, schodiště, mola a dveře na všech úrovních – některé vysoko a suché, některé na vodorysce, některé zcela ponořené. Fialová schodiště sestupují ze skály přímo do modři a pokračují dál, jako by obyvatelé mohli každou chvíli vylézt z vody a kapat.

Viníkem byla samotná neklidná půda. Toto pobřeží patří do aktivní zemětřesné zóny a starověcí spisovatelé i moderní geologie se shodují, že se zdejší terén opakovaně posouval. Za pokles tohoto pobřeží o několik metrů a posunutí spodního města pod hladinu moře se obecně považují zemětřesení ve druhém století. Co bývalo fungující přístavní osadou – sklady, domy, mola sloužící lodím na lýkijském pobřeží – se stalo útesem s architekturou.

Mimochodem, Lykie je název, kterého se zde držet – starověká námořní oblast tohoto pobřeží, proslulá svými hrobkami a silně nezávislými městy. Kekova, chráněný kanál mezi ostrovem a pevninou, poskytoval lýkijským námořníkům klidné kotviště za každého počasí, přesně tak, jako dnes chrání vaši turistickou loď. Dobré přístavy nikdy nevyjdou z módy. Mění se jen jejich majitelé.

Ochrana je dnes pevná. Kekova a její vody byly v roce 1990 prohlášeny za zvláště chráněnou oblast a plavání, šnorchlování a potápění jsou nad samotnými potopenými ruinami zakázány, aby byly chráněny před lovci suvenýrů a poškozením kotev. Lodě se drží vyznačených přístupů. Zatopené zdi můžete pozorovat skrz čistou vodu nebo panely se skleněným dnem a zastávky ke koupání se konají v povolených zátokách v okolí. Tato pravidla udržují místo čitelné pro příští století návštěvníků.

Většina zájezdů spojuje ostrov s Kaleköy, malou vesnicí ležící na protějším pevninském pobřeží – a Kaleköy si zaslouží stejnou pochvalu. Leží na starobylé Simeně a dodnes k ní nevede žádná silnice. Všechno se sem dopravuje lodí nebo pěšky. Kamenné domy, granátovníky a penziony se tísní na svahu pod malým středověkým hradem, jehož zdi se tyčí na základech položených ve starověku. Výstup nahoru je krátký, náročný a stojí za to.

Uvnitř hradu čeká jeden z nejkouzelnějších nálezů na pobřeží – malé divadlo vytesané přímo do živé skály se sedmi řadami sedadel a místem pro asi tři sta lidí. Obvykle se mu říká nejmenší divadlo v Lýkii. Ať už se zde hrálo cokoli, publikum mělo už teď nejlepší výhled na pobřeží: červené střechy dole, kanál, ostrov a jachty kotvící v místech, kde kdysi kotvily trirémy.

Dole na břehu si Kaleköy zachovává svůj charakteristický vzhled. Lýkijský sarkofág stojí v mělčině hned u břehu, vlny se tříští o jeho základnu a jeho klenuté víko směřuje k obloze. Stala se symbolem celého regionu – hrobkou v moři. Kolem vesnice se mezi olivovníky a zahradami opírají další sarkofágy. V sousedním Üçağızu, starobylé Teimiusse, se na pobřeží za přístavem tísní celá nekropole sarkofágů.

Samotný Üçağız je obvyklým výchozím bodem – malá vesnice s moly, rybími restauracemi a uličkami, kde je počet kuřat větší než počet aut. Odtud si vyberete plavidlo. Velké dřevěné gulety krouží kolem ostrova s obědem na palubě. Malé motorové čluny provozují flexibilní skoky. Mořské kajaky, nejlepší pro tiché, vám umožní pádlovat po pobřeží v úrovni očí s ruinami, dostatečně tiše, abyste slyšeli, jak se ryby vynořují na hladinu. Ranní jízda na kajaku na křišťálově čisté vodě je volbou znalce.

Věnujte pozornost samotnému vodnímu sloupci. V mělké vodě se na mořském dně objevují střepy amfor a opracované kameny pokryté mořskou trávou. Kormoráni si suší křídla na skalách, které kdysi sloužily jako střechy. V létě se kanál třpytí světlem, které se odráží mezi ostrovem a pevninou. Je to také pracovní přímořská krajina – rybářské lodě stále vyplouvají z Üçağızu za úsvitu, stejně jako lodě z tohoto kotviště po tisíce let.

Pokud to čas dovolí, zůstaňte na večer. Když denní lodě odplují, Kaleköy se vrací k obyvatelům velké rodinné večeře. Nástupiště restaurací září nad temnou vodou, grilované ryby přicházejí s citronem a hrad se vznáší v posledním světle. Spánek ve vesnici bez silnice, se starobylými kameny pod nohama, je druh cestovní vzpomínky, která přežije celé itineráře.

Slovo Kekova dnes pojmenovává ostrov, kanál a celou oblast zálivu. Jachty křižující lýkijské pobřeží jej považují za oblíbené kotviště na přenocování a kotví v tichých zátokách kolem Üçağızu podobně jako kdysi obchodní lodě. V zimě se vesnice stáhnou do své vlastní společnosti, loví ryby a opravují sítě, zatímco volavky se plíží po mělčinách nad zatopenými zdmi. Ruinám nevadí mimosezóna. Čekají v této vodě, trpělivé jako kámen, už téměř dva tisíce let.

Než se vydáte zpět, podívejte se ještě jednou přes bok lodi. Schodiště vede dolů slunečním světlem do tmavě modré a prostě pokračuje dál. Kdokoli ty schody zdolal, očekával kroky, pochůzky, obyčejné dny. Moře sice město vzalo, ale zachovalo si tvary a uchovávalo je v chladném a průzračném úložišti. Jen málo míst vám umožní tak přímo se podívat na to, jak provizorní pobřeží ve skutečnosti je – a jak ladně se dokáže utopit.