Kostel svatého Mikuláše

Vzduch se mění, když sestupujete po schodech. Venku slunce tlačí na plastové střechy skleníků v Demre. Uvnitř je kámen chladný a mírně vlhký. Světlo prochází moderním přístřeškem nad hlavou a dopadá v bledých pruzích na podlahu. Slyšíte vlastní kroky na staré dlažbě. Někde skupina tiše mluví cizím jazykem. Vůně je prach, vápenec a studená malta. Toto je jeden z nejstarších dochovaných kostelů na tureckém pobřeží.

Demre se ve starověku nazývalo Myra. Bylo to jedno z hlavních měst Lykie – starověkého regionu, který pokrývá tento úsek pobřeží. Ve čtvrtém století sloužil muž jménem Nicholas jako jeho biskup. O jeho životě bylo v té době zaznamenáno jen velmi málo. Příběhy se objevily později. Říkalo se, že tajně dával peníze lidem, kteří je potřebovali. Jeden záznam popisuje, jak v noci házel mince oknem. Většinu toho, co víme, nese tradice, nikoli záznamy.

Budova kolem vás není ta, kterou Nicholas znal. Nad jeho hrobem byly postaveny kostely, několikrát poškozeny a přestavěny. To, co dnes stojí, je převážně středověká práce, uvnitř které byl znovu použit starší materiál. Podívejte se na sloupy. Některé k sobě neodpovídají. Zedníci vzali to, co bylo k dispozici z dřívějších staveb v okolí. Plán je bazilika – dlouhá hala s bočními uličkami – s kupolovitou částí a klenutými kaplemi přidanými v různých dobách.

Největší pozornost přitahuje hrobka. V boční uličce se nachází kamenný sarkofág s rozbitým víkem. Návštěvníci jej již dlouho identifikují jako místo pohřbu Mikuláše. Kosti zde nejsou. V roce 1087 námořníci a obchodníci z Bari v jižní Itálii odvezli ostatky z Myry a přenesli je přes moře. V Bari pro ně byla postavena bazilika, kde dodnes zůstaly. Část si nárokují i Benátky. Prázdný hrob si uchovává Demre.

Podívejte se dolů. Podlaha je jednou z nejlepších věcí v kostele. Malé kousky barevného kamene jsou vyřezány a zasazeny do vzorů – kruhy, čtverce, propletené pásy. Řemeslníci použili mramor v šedé, bílé, červené a zelené barvě. Některé panely jsou od nohou téměř hladké. Jiné stále drží ostré hrany. Nad vámi, na klenbách, se dochovaly skvrny malované omítky. Postavy stojí v řadách, jejich tváře vybledly do obrysů. Vlhkost a čas odstranily většinu barev.

Kostel nebyl po dlouhou dobu vůbec viditelný. Řeka, která protéká kolem Demre, snáší bahno z hor. Záplavy pokryly spodní část města a kostel se zaplnil bahnem téměř po úroveň horních zdí. Toto bahno chránilo podlahy a spodní malby. Vykopávky začaly v devatenáctém století. Ruští mecenáši, kteří ctili Mikuláše jako hlavního svatého, zaplatili za restaurátorské práce. Některé z jejich přístaveb, včetně zvonice, jsou stále na místě.

Biskup tohoto města se stal Santa Clausem dlouhou cestou. V nizozemské tradici je to Sinterklaas, který v prosinci nosí dětem dárky. Holandští osadníci tento zvyk přenesli do Severní Ameriky. Jméno se zkrátilo. Spisovatelé a ilustrátoři v devatenáctém století přidali saně, soba a červený oblek. Postava se stále pohybovala na sever, až žila u pólu. Začalo to zde, v horkém zemědělském městě na pobřeží Středozemního moře.

Kovová a skleněná střecha nad hlavou je moderní. Restaurátoři ho postavili, aby zabránili dešti na malbách a podlahách, protože klenby už spolehlivě neodvádějí vodu. Mění se tím světlo. Místo slunečních paprsků skrz okna se zde objevuje ještě šedý nátěr. Někteří návštěvníci to zklamou. To je také důvod, proč je zde stále malovaná omítka. Restaurování pokračuje po částech, takže některé části kostela mohou být během vaší návštěvy oploceny.

Každý rok 6. prosince zde duchovní konají bohoslužbu na svátek světce. Pravoslavní poutníci cestují z několika zemí, aby se jí zúčastnili. V běžné dny stále uvidíte lidi, kteří poblíž hrobky nechávají drobné dary – mince, fotografie, složené bankovky. Personál je pravidelně uklízí. Pokud dorazíte, když se skupina modlí, ustupte a počkejte. Budova slouží po většinu roku jako muzeum a po několik hodin jako kostel.

Myra u tohoto kostela nekončila. Kousek odtud se na skalní stěně nacházejí lýkijské hrobky vytesané do útesu. Byly vytesány tak, aby vypadaly jako dřevěné domy, s trámy a šikmými střechami zkopírovanými do kamene. Pod nimi se nachází římské divadlo s řadami sedadel a vyřezávanými maskami mezi padlými bloky. Tyto dvě lokality dohromady vysvětlují město – nejprve lýkijské město, poté římské, pak křesťanské poutní centrum a nakonec zemědělskou půdu.

Za branou je moderní město postaveno kolem zemědělství. Skleníky pokrývají pláň plastovými fóliemi, které zachycují světlo z cesty nad nimi. Rajčata a papriky v nich rostou po celý rok. Na náměstí stojí socha Santa Clause s pytlem a dětmi – verze Mikuláše, kterou by biskup nepoznal. V nedalekých obchodech se návštěvníkům prodávají ikony, keramické ozdoby a malá malovaná vajíčka.

Než odejdete, na chvíli se zastavte u hrobky. Poslouchejte zvuky místnosti – kroky, tiché hlasy, hučení ventilátorů. Podlahu pod vašima nohama položili lidé, kteří očekávali, že po ní budou chodit poutníci. Jste jedním z nich, ať už věříte čemukoli. Venku skleníky stále chytají slunce a za nimi se tyčí hory. Svatý opustil toto místo téměř před tisíci lety. Město si jeho jméno i tak uchovalo.