Sagalassos

Nadechněte se a všimněte si, jak řídký a čistý je vzduch. Stojíte asi jeden a půl tisíce metrů nad zemí, na strmých jižních svazích pohoří Taurus. Vítr se vine po rozbitém mramoru. Hluboko dole se dno údolí rozprostírá v polích a malém městečku Ağlasun. A někde před vámi – poslouchejte – šplouchá voda. Na tom zvuku bude záležet později. Sagalassos je římské město na obloze a vítá návštěvníky tekoucí vodou.

Lidé, kteří zde postavili první město, byli Pisiďané, houževnatí horalé s pověstí válečníků. Toto závratné místo si vybrali záměrně. Svah jim poskytoval obranu, studené prameny jim poskytovaly vodu a výška jim poskytovala výhled na každý přístup. Města na pobřeží byla bohatá a zranitelná. Sagalassos byl těžko dostupný, těžko se k němu hospodařilo a velmi těžko se k němu útočilo. Tato tvrdohlavá geografie formovala vše, co se stalo potom.

Jeden návštěvník se nenechal odradit. V roce 333 př. n. l. dorazil Alexandr Veliký se svou armádou během svého pochodu Anatolií. Starověcí historici zaznamenali, že se s ním Pisiďané setkali na kopcích a že jeho vojska musela bojovat do kopce proti obráncům, kteří znali každou skálu. Město stejně dobyl. Je to zvláštní rozdíl, ale skutečný: svah, na kterém dnes lapáte po dechu, kdysi prověřil nejúspěšnějšího vojenského velitele v dávné historii.

Pod Římem se horská pevnost rozrostla v exponát. Sagalassos si získal přízeň císařů a Hadrianus ji poctil jako první město Pisidie, titul, který hrdě propagovala. Mramorové monumenty se tyčily po svahu terasovitě – dvě agory, radnice, lázně, chrámy, fontány, knihovna. Pro provinční horské město byly ambice obrovské. Občanská hrdost zde byla soutěžním sportem a hráči utráceli majlant za kámen.

Nyní sledujte ten šplouchající zvuk k horní agoře, protože vede k něčemu téměř nerozumnému. Antoninova fontána – monumentální zeď sloupů, výklenků a soch z druhého století – se před dávnými časy zřítila při zemětřesení. Archeologové ji znovu postavili z tisíců původních kusů a v roce 2010 znovu pustili vodu. Studená horská pramenitá voda nyní znovu proudí stejným starověkým kanálem. Nepředstavujete si římskou fontánu. Slyšíte ji.

Vykopávky zde mají ve zvyku nacházet obry. V roce 2007 archeologové v troskách římských lázní objevili fragmenty kolosální sochy císaře Hadriána – hlavu vysokou téměř metr a obrovské nohy v sandálech. Následující rok se poblíž objevila odpovídající kolosální hlava Marka Aurelia. Nálezy se staly světovými zprávami. Originály jsou vystaveny v muzeu v Burduru, ale byly nalezeny v sutinách, kolem kterých můžete projít dnes.

Vyšplhejte výš a dostanete se k divadlu, které se nachází blízko vrcholu města. Mohlo pojmout asi devět tisíc lidí a jeho řady visí nad srázem s horami jako kulisou. Podívejte se pozorně a uvidíte, že ho stavitelé nikdy úplně nedokončili – bloky leží bez finální řezby, přesně tam, kde je zedníci před staletími položili. Posaďte se do vysoké řady a zvedněte dech. Římské publikum šplhalo stejně.

Sagalassos také pracoval pro obživu. Město hromadně vyrábělo jemnou červeně glazovanou keramiku, archeologům známou jako Sagalassos red slip ware, a po staletí ji vyváželo přes východní Středomoří. Místní hliněné vrstvy zásobovaly celou čtvrtinu dílen a pecí. Talíře a poháry vyrobené na tomto horském úbočí se objevily na starověkých nalezištích ve vzdálených zemích. Pokud byla fontána tváří města, keramika jeho výplatou – tovární město obložené mramorem.

Konec přišel zpod země. V šestém a sedmém století udeřila silná zemětřesení a ve stejné době region sužoval mor a nejistota. Přeživší se postupně stahovali dolů do údolí, kde dnes stojí Ağlasun. Město nebylo nikdy vážně přestavěno ani znovu vypleněno – bylo příliš vysoko, příliš odlehlé. Půda se pomalu plazila ze svahů a pohřbila ulice. To, co zničilo Sagalassos, ho také zachovalo, jako zapečetěný archiv ve vysoké nadmořské výšce.

Archiv byl řádně otevřen v roce 1990, kdy tým vedený belgickou univerzitou v Lovani zahájil systematické vykopávky, které pokračují dodnes. Jejich přístup proslavil toto místo mezi archeology: znovu vybudovat památky s využitím původních kamenů, kdekoli je to možné. Fontána je jejich charakteristickým počinem. Každé léto se badatelé vracejí, aby odkryli další kousek půdy. To, co dnes vidíte, je možná zlomek města – zbytek stále čeká pod svahem kopce.

Dopřejte tomuto místu pomalou procházku, kterou si žádá. Terasy jsou propojeny kamennými cestami a schody a každé podesty mění rámec údolí pod vámi. Hledejte obecní dům, knihovnu s mozaikovou podlahou a dlouhou ulici s kolonádou. Tady nahoře počasí píše rozvrh – slunce se může během několika minut změnit ve studený vítr, a to i v létě. Noste vodu, obujte si opravdové boty a pravidelně se otáčejte. Výhled za vámi je polovinou architektury.

Než se vydáte dolů, postavte se ještě jednou tam, kde uslyšíte fontánu. Ten zvuk překročil osmnáct století, aby k vám dorazil – umlčen zemětřesením, pohřben pod zemí a znovu uvolněn trpělivýma rukama. Hory, které porazily armády, nyní střeží prázdné mramorové město a jeden funkční kohoutek římské vody. Naberte studený vzduch do dlaní. Dole v údolí život pokračoval dál. Tady nahoře se, pozoruhodně, vrátil malý kousek.