Kaš

Večer v Kaş voní jasmínem, grilovanými rybami a mořskou solí. Obílené domy s dřevěnými balkony lemují uličky sotva dostatečně široké pro skútr a bugenvilea se lije po zdech ve vlnách fialové a karmínové barvy. Dole v přístavu se ve větru šustí lana stěžňů a plavci se osušují na skalách. Na druhé straně vody, dostatečně blízko, aby se daly spočítat jeho domy, leží ostrov, který patří jiné zemi. Kaş je plný takových tichých překvapení.

Město se tyčí na místě Antiphellos, starobylého lýkijského přístavu. Lykie – námořní oblast tohoto pobřeží – se zorganizovala kolem dvojic měst a Antiphellos začínal jako přístav sloužící Phellosu, městu v kopcích za ním. Časem přístav přerostl svého rodiče, jak to často bývá u přístavů. Lodě potřebovaly dřevo, houby a plavbu a to vše se tudy stěhovalo. Moderní ulice leží přímo na starobylém plánu a minulost stále prostupuje chodníkem.

Nejlepším příkladem je místo uprostřed nákupní ulice. Na vrcholu Uzun Çarşı, dlouhé tržní uličky, se nad výlohami obchodů na vysokém kamenném podstavci tyčí lýkijský sarkofág – hrobka stará více než dva tisíce let, se špičatým víkem ve tvaru převrácené lodi. Víko střeží vyřezávané lví hlavy, proto jí místní říkají Lví hrobka. Nakupující kolem ní procházejí se zmrzlinou. Kočky spí na jejích schodech. Starověk je zde v nábytku.

Krátká procházka na západ vás přivede k antickému divadlu, které může být nejpříjemnějším překvapením ve městě. Jeho kamenné řady jsou z velké části nedotčené a není obráceno k pódiové zdi, ale k otevřenému moři. Středozemní moře tvoří kulisu. Lidé se sem v pozdním odpoledni vznášejí s lahvemi na vodu a sedí na teplém kameni, když slunce padá k vodě. Koncerty a akce ho stále využívají. Po dvaceti stoletích je divadlo stále v provozu.

Nad městem, vytesané do útesů, najdete skalní hrobky zanechané Lýky, včetně monumentální komorní hrobky, ke které se dostanete krátkým, strmým stoupáním zadními uličkami. Vyjděte nahoru v chladnějších hodinách. Odměnou je dvojí – vyřezávané dveře z minulé kultury a výhled ze střechy na celý záliv, poloostrov a ten cizí ostrov plující od pobřeží.

Ostrov se jmenuje Kastellorizo, turecky Meis, a je to Řecko – jeho vzdálená východní výspou, zakotvená hned za úzkým průlivem. Trajekty z kašského přístavu vyplouvají za méně než hodinu a jednodenní výletníci se sem s pasy vydávají na oběd mezi pastelovými řeckými domy. V noci jeho světla visí na obzoru jako řetěz luceren. Hranice a soused, vše v jednom pohledu.

Samotný Kaş kdysi mluvil řecky. Pod názvem Andifli bylo město domovem řecké ortodoxní komunity až do roku 1923, kdy ho vyprázdnila výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem – stejná smlouva, která vyprázdnila Kayaköy poblíž Fethiye. Některé rodiny překročily pouze tento úzký průliv do Kastelloriza. Staré domy, které po sobě zanechali, s arkýři a okenicemi, jsou nyní penziony, galeriemi a bary, které dodávají Kaşu jeho charakter.

Pod čarou ponoru má Kaş druhou pověst. Potápěči řadí tento úsek mezi nejlepší potápěčské oblasti v Turecku – čistá, hluboká voda, stěny, útesy, mořské želvy, úlomky amfor a několik vraků, včetně letadel a lodí umístěných jako umělé útesy. Potápěčské obchody se shlukují v blízkosti přístavu a denně vypravují lodě. Začátečníci si mohou vyzkoušet první ponor v chráněných zátokách. Na své si přijdou i šnorchlující, a to přímo u skalnatých plošin na okraji města.

Moře také formuje klidnější dny. Po blízkém pobřeží se pádluje na mořských kajacích, včetně výletů k potopeným ruinám v Kekově. Silnici na poloostrově lemují malé pláže, některé oblázkové, jiné plošiny na skalách, každá s vlastními věrnými obránci. Ve městě den plyne rychlostí kavárny – dlouhé snídaně pod vinnou révou, odpolední plavání a pak pomalá večerní promenáda kolem přístavu, zatímco rybí restaurace rozsvěcují své lampy.

V centru stále vládne logika trhu. Uzun Çarşı a uličky kolem něj plní dílny a malé obchody – výrobce sandálů, stříbrníky, prodejce koření, stánky s mýdlem a galerie. Ceny jsou příznivější o ulici nebo dvě od vody. Týdenní trh láká vesničany z kopců se sýrem, medem, bylinkami a horami produktů. Kaş se stal módním městem, ale stále se zde nakupuje jako v malém městě.

I samotný název je malý a lidský. Kaş v turečtině znamená obočí a místní říkají, že si ho město vysloužilo podle zakřivení krajiny klenoucí se kolem přístavu – tenkého poloostrova vyvýšeného nad modrou oblohou jako obočí nad okem. Ať už je to skutečný původ, nebo ne, sedí. Je to město komorního rozsahu, postavené pro procházky, trvale klenuté nad mořem.

Městem procházejí i pěší. Lýkijská stezka, dálková stezka vedoucí podél tohoto pobřeží, se vine Kaşem na trase mezi Fethiye a Antalyí a turisté v zaprášených botách sdílejí kavárenské stolky s námořníky a potápěči. Denní procházky vedou na poloostrov nebo nahoru ke starým horským vesnicím. Na jaře se svahy kolem města zazelenají a na chvíli změknou a stezky provoní divoce rostoucí bylinky. I bez plného treku vám hodina na stezce zajistí prohlídku celého pobřeží shora.

Den zakončete zpět v přístavu něčím studeným. Sledujte trajekt připlouvající z Řecka, potápěčské lodě, jak si myjí paluby, divadelní dav, jak se plaví domů po pobřežní cestě. Dvacet pět století námořníků kotvilo v tomto přesně křivce pobřeží a večerní rutina – lodě na palubě, rozsvícené lampy, podávaná večeře – sotva změnila svůj tvar. Seďte dostatečně dlouho a stanete se jeho součástí.