Termessos

Na vteřinu se zastavte a poslouchejte. Tady nahoře je hluk většinou vítr šustící v borových větvích a pak už nic. Někde pod cestou volá pták. Váš vlastní dech je hlasitý, protože stoupání je strmé a vzduch je řidší než na pobřeží. Půda je tvořena sypkým vápencem a jehličím a voní horkou pryskyřicí. Mezi stromy leží spadlé bloky opracovaného kamene, napůl pokryté mechem a suchým listím.

Termessos leží v národním parku v horách severozápadně od Antalye, v nadmořské výšce přes 1 000 metrů. Silnice vás dovede lesem k parkovišti. Odtud pěšina stoupá stabilně k ruinám a většina lidí potřebuje asi třicet minut, než se dostanou do hlavní oblasti. Je to skutečná procházka, ne procházka. Odměnou je město, které téměř nikdo nestavěl, v prostředí, které se samo vysvětlí v okamžiku, kdy dorazíte.

Lidé, kteří zde žili, byli Pisiďané. Nebyli to Lyciáni ani řečtí kolonisté. Pisidie byla horská oblast ve vnitrozemí od tohoto pobřeží a její města měla pověst nezávislosti a bojovnosti. Mluvili svým vlastním jazykem, než se řečtina stala jazykem psaným. Život v této výšce, za útesy, s jednou obtížnou přístupovou cestou, byl spíše promyšlenou strategií než geografickou náhodou.

Alexandr Veliký se touto cestou vydal během svého tažení Malou Asií a Termessos je jedním z míst, která nedobyl. Starověké záznamy ho popisují, jak dorazil pod město, zhodnotil jeho polohu a rozhodl se, že obléhání zde by stálo více, než kolik stálo. Pokračoval dál. Vyjděte poslední úsek cesty a podívejte se zpět do údolí a důvod se stane zřejmým. Neexistuje snadný způsob, jak sem přivést armádu.

Přístup byl bráněn hradbami a věžemi. Při výstupu si všímejte linií zdiva táhnoucí se po svahu a zbytků brány na staré cestě. Bloky byly řezány a osazovány bez malty, v závislosti na hmotnosti a přesnosti. Místy můžete vidět, kde byla zeď postavena na přírodní skále, takže se útes stal součástí obrany. Každý, kdo útočil, se musel protlačit do úzkého, přehlíženého prostoru.

Divadlo je důvodem, proč mnoho lidí podniká tento výstup. Je vytesáno do svahu na okraji srázu a sedadla směřují do mezery, kde se budova jeviště částečně zřítila. Touto mezerou se díváte přímo na horu přes údolí a na vrstvy hřebenů za ní. Posaďte se do půli cesty a chvíli tam zůstaňte. Jen málo starověkých divadel kdekoli je umístěno s takovou jistotou.

Voda byla ústředním problémem města. Není zde žádná řeka ani spolehlivý pramen, takže obyvatelé vytesali do skalního podloží obrovské cisterny a sbírali dešťovou vodu ze střech a zpevněných ploch. Několik z nich přežilo na rovině poblíž centra, s úzkými ústími ústícími do hlubokých komor. Některé nejsou oplocené. Dávejte si pozor, když kolem nich jdete, a držte děti blízko – otvory se v křoví snadno přehlédnou.

Kolem otevřeného prostranství najdete pozůstatky občanských budov: tělocvičnu a lázeňský blok s vysokými zdmi, zasedací síň a terasy, na kterých kdysi stály chrámy a památníky. Většinou nyní prorůstají stromy. Bloky leží přesně tam, kde dopadly. Součástí jeho přitažlivosti je absence rekonstrukce. Spíše než na rekonstrukci se díváte na zřícení a budovy si musíte poskládat sami.

Jděte podle značek k nekropoli a místo změní charakter. Stovky kamenných sarkofágů jsou roztroušeny po svazích mezi borovicemi, mnohé jsou převrácené, prasklé nebo s těžkými víky sklouznutými dolů. Některé nesou vyřezávané rozety, štíty nebo lví postavy. Za tento nepořádek se pojí zemětřesení a vykrádači hrobek. Procházka tímto místem je zvláštní a nezapomenutelná – celý svah je plný rozbitých kamenných rakví, nikdo jiný není v dohledu.

Jedna hrobka vyčnívá zvlášť. Do skalní stěny je vytesána komora s reliéfem jezdce v brnění, zbraní a štítu. Tradice ji identifikuje jako pohřebiště Alcety, Alexandrova důstojníka, který skončil na poražené straně válek, které následovaly po Alexandrově smrti, a zemřel u Termessosu. Rytina je poškozená a zvětralá, ale kůň a jezdec jsou stále čitelní v prudkém světle.

Město nikdy nebylo zničeno nepřítelem. Nejpravděpodobnějším vysvětlením jeho konce je zemětřesení, které prolomilo vodní systém, po kterém život v této výšce přestal dávat smysl. Lidé se stěhovali dolů. Les se uzavřel. Dnes národní park kolem něj chrání divoké kozy, jeleny a dravé ptáky a můžete je vidět nebo slyšet na procházce. Brzy ráno je nejlepší čas jak pro divokou zvěř, tak pro chladný vzduch.

Termessos nebyl nikdy plně vykopán. Průzkumy a vyklízecí práce byly provedeny, ale většina města stále leží pod půdou, křovinami a spadaným kamením. To je pro lokalitu této velikosti v Turecku neobvyklé. Znamená to také, že stezky jsou neformální a značení je omezené, takže si vyhraďte více času, než naznačují vzdálenosti. Na blocích v podrostu se objevují nápisy, mnohé z nich zaznamenávají dary městu od jmenovaných občanů.

Než se vydáte dolů, posaďte se na blok poblíž divadla a několik minut nic nedělejte. Vítr je zde nejhlasitější. Pod vámi se údolí svažuje a silnice, po které jste jeli nahoru, je tenká linie mezi stromy. Lidé si vybrali tento tvrdý, bezvodý hřeben, protože jim poskytoval svobodu a udrželi ho proti nejúspěšnější armádě své doby. Teď ho mají borovice. Dejte si na cestu dolů na čas.