Mešita Selimiye

Dlouho předtím, než dojdete ke dveřím, si vás mešita už našla. Její čtyři minarety se nad Edirne tyčí jako tenké tužky, viditelné z pšeničných plání daleko za městem. Zastavte se na chvíli zblízka na nádvoří. Z arkád vylétají holubi, z kohoutků teče voda z fontán na omývání a kámen pod nohama zadržuje denní teplo. Pak vkročte dovnitř, do jednoho obrovského dechu prostoru. Téměř nic ho neruší. Kopule visí nad hlavou na osmi skrytých podpěrách a světlo vstupuje ze všech stran.

Toto je mešita Selimiye, dokončená v roce 1575 pro sultána Selima II., syna Sulejmana Velkolepého. Sultán si pro svou velkou císařskou mešitu vybral Edirne, nikoli Istanbul. Toto rozhodnutí v té době některé mátlo a historici o něm dodnes diskutují. Edirne bylo před dobytím Istanbulu hlavním městem Osmanské říše, milovaného královského města poblíž evropských hranic říše. Ať už byl důvod jakýkoli, tato volba dala tomuto provinčnímu městu jednu z nejobdivovanějších budov v dějinách architektury.

Selim II. se nikdy nemodlil uvnitř dokončené budovy. Zemřel koncem roku 1574, měsíce předtím, než byly položeny poslední kameny a mešita byla otevřena za jeho syna. Osmanští kronikáři spojují její financování částečně s dobytím Kypru v roce 1571. Selim je zvláštním mecenášem mistrovského díla. Historie si ho většinou pamatuje jako tichého vládce, který tažení přenechal svým ministrům. Přesto je jeho jméno vázáno na siluetu Edirne a denně ho vyslovuje každý, kdo ukáže na horizont a řekne Selimiye.

Architektem byl Mimar Sinan, nejslavnější stavitel Osmanské říše. Jako mladý muž z křesťanské rodiny v Anatolii byl přijat do janičářského sboru a inženýrství se naučil na vojenských taženích, stavěl mosty a obléhací práce. V roce 1538 se stal hlavním císařským architektem a pracoval až do devadesáti let. Mešity, mosty, lázně, akvadukty, školy. Stovky staveb po celé říši nesou jeho jméno. Když začal s Selimiye, bylo mu už na sklonku sedmdesáti let a už mu nezbývalo nic, co by mohl dokazovat.

Tradice zachovává verš připisovaný Sinanovi v pamětech nadiktovaných příteli. Říká se, že mešitu Sehzade v Istanbulu nazval svým učedníkem, mocnou Süleymaniye svým tovaryšským dílem a Selimiye svým mistrovským dílem. Ať už jsou to přesná slova jeho, toto pořadí se ujalo. Architekti cestovali do Edirne, aby tuto budovu studovali více než čtyři století. Sinan údajně chtěl dokázat, že osmanští stavitelé dokážou postavit kopuli, která by konkurovala Hagii Sofii, což byl úkol, který řešil po celá desetiletí.

Podívejte se vzhůru a nespěchejte. Kopule se rozkládá zhruba na délce 31 metrů a tyčí se více než čtyřicet metrů nad podlahou. Místo aby spočívala na čtyřech obrovských pilířích, jako tomu bylo u dřívějších mešit, stojí na osmi štíhlejších pilířích, vysunutých směrem ke stěnám. Výsledkem je smysl celého návrhu. Žádný les sloupů, žádné tmavé rohy. Téměř celé patro leží otevřené pod jediným světelným baldachýnem. Okna lemují základnu kopule, takže strop se s procházejícími mraky rozjasňuje a ztlumuje.

Čtyři minarety jsou kamennými záznamy. Každá z nich se tyčí do výšky asi 71 metrů, je rýhovaná jako rákos, se třemi balkony pro svolání k modlitbě. Uvnitř dvou z nich se vine tři samostatná točitá schodiště, takže tři muezzini mohli vylézt na různé balkony, aniž by se setkali. Je to tichá ukázka inženýrského umění. Z nádvoří si všimněte, jak minarety stojí v rozích samotné modlitebny a táhnou celou kompozici vzhůru jako tyče stanu.

Pod středem kopule stojí čtvercová mramorová plošina na malých obloucích, muezzinova galerie. Je to neobvyklá poloha, přímo pod korunou kopule. Dřepněte si blízko její základny a hledejte malý vyřezávaný tulipán, obrácený vzhůru nohama. Legenda praví, že na tomto pozemku byla tulipánová zahrada a její majitel odmítl prodat, dokud si květinu v mešitě nevzpomenou. Obrácený květ, říkají místní, dokládá jak tulipán, tak mužovu tvrdohlavost. Žádný dokument tento příběh nepotvrzuje. Rytina je skutečná.

Jděte k protější zdi, té, která je obrácena k Mekce. Modlitební nika, mihráb, se nachází ve vlastním polokupolovitém výklenku, obloženém iznickými dlaždicemi z nejjemnějšího období osmanské keramiky. Jejich červené odstíny jsou slavné. Tuto konkrétní korálově červenou se po úpadku iznických dílen ukázalo jako nemožnou reprodukovat a pozdější napodobeniny se jí nikdy zcela nevyrovnaly. Vedle výklenku se tyčí mramorový minbar, kazatelna, jejíž boční panely jsou vytesány do kamenné krajky tak jemně, že vypadají jako tkané.

Dopřejte interiéru pomalý kruh. Kaligrafické medailony nesou jména Boha, proroka Mohameda a raných chalífů. Malovaná výzdoba šplhá po pendantivech a kopuli, z nichž velká část byla v pozdějších stoletích obnovena. Pod sultánovou soukromou galerií se v tichých zákoutích dochovala původní výzdoba. Při otáčení počítejte úrovně oken. Řada za řadou prostupuje každou stěnou, a proto se sál zdá být zevnitř osvětlený i pozdě odpoledne.

Mešita byla v roce 2011 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO spolu s kulliye, komplexem budov, které jí sloužily. Část tohoto komplexu je pod vašima nohama. Podél úpatí terasy se táhne krytý bazar zvaný arasta, z jehož nájemného se kdysi platila údržba mešity. I Edirne odměňuje delší procházka. Osmanské mosty, starší mešity a slavný festival olejového zápasu, který se koná každé léto, patří stejnému městu.

Než odejdete, vraťte se zpět na nádvoří a najděte si místo u chladivé arkádové zdi. Sledujte lidi, jak přecházejí po mramoru, malém pod minarety. Sinan dokončil tuto budovu v polovině osmdesátých let a dožil se téměř sta let. Přál si, aby si ho jeho dílo pamatovalo. O čtyři a půl století později jste stáli uvnitř jeho odpovědi, v obyčejný den v Edirne, zatímco se nad vámi neustále měnilo světlo.