Podzemní město Derinkuyu

Udělejte jeden krok tunelem a teplota klesne. Vzduch se ochladí a stane se minerálním, jako uvnitř studny. Zvuky se zploští – vaše kroky, váš dech, šoupavost skupiny před vámi. Strop nutí vyšší návštěvníky se ohnout. Denní světlo za vámi během několika sekund zmizí a nahradí ho řetězy elektrických lamp. Někde dole chodba pokračuje – dolů a zase dolů. Vstupujete do Derinkuyu, nejhlubšího vykopaného podzemního města v Kappadokii, a povrchový svět vás dovnitř nebude následovat.

Derinkuyu v turečtině znamená hluboká studna a moderní město nahoře je pojmenováno podle šachet, které prorážejí tuto zem. Podzemní město dosahuje hloubky asi 85 metrů. Obsahuje mnoho úrovní; část je otevřená návštěvníkům, osvětlená a větraná, zatímco další úseky zůstávají uzavřené. Nikdo si není jistý, kolik lidí by mohlo pojmout. Odhady se pohybují v tisících a některá tvrzení jdou mnohem výše. I opatrná čísla popisují skutečné město: obytné prostory, kuchyně, stáje, sklady, studny a místo uctívání – vše pod zemí.

Moderní znovuobjevení je slavným místním příběhem. V roce 1963 jeden z obyvatel, který rekonstruoval svůj dům, prorazil zeď a našel za ní chodbu – pak další místnost a pak schody vedoucí dolů. Vykopávky odhalily patro za patrem a místo se během několika let otevřelo návštěvníkům. Vesničané dlouho používali mělké jeskynní místnosti jako sklepy a chladné úložiště. To, co leželo hlouběji, pod jejich vlastními sklepy, překvapilo i je samotné. Město žilo na střeše skrytého města.

Kdo ho vykopal první? Upřímná odpověď: rostlo po mnoho staletí a počátky jsou mlhavé. Někteří badatelé sledují nejstarší komory k Frýgům, anatolskému národu, který vládl této oblasti před téměř třemi tisíci lety. Jiní poukazují na ještě starší zvyky kopání v měkké vulkanické hornině. Co je dobře známo, je velká expanze za byzantské éry křesťanů, zhruba od sedmého století, kdy se Anatolií proháněly nájezdy a celé komunity potřebovaly někam zmizet. Město, kterým procházíte, je z velké části jejich dílem.

Obrana stále střeží chodby. V klíčových bodech se protáhnete kolem obrovských kulatých dveří – kol z tvrdé skály ve tvaru mlýnských kamenů, která se dala převalit přes chodbu zevnitř. Malý otvor uprostřed mohl obráncům umožnit sledovat vzdálenou stranu – nebo jím prorazit kopí. Dveře se daly otevřít pouze z chráněné strany. V kombinaci s tunely záměrně vytesanými nízko a úzkými, které nutily útočníky sehnout se v řadě za sebou, znemožňovaly útok na město.

Skutečným inženýrským triumfem bylo dýchání. Svislé šachty procházejí celou hloubkou města a přivádějí vzduch do nejnižších pater. Postavte se pod jednu z nich a podívejte se nahoru – na tváři cítíte průvan. Šachty sloužily zároveň jako studny, dosahující vody hluboko pod nimi, a některé studny údajně vůbec neutíchaly na povrch, což chránilo zásoby vody před otravou během obléhání. Čerstvý vzduch, čistá voda a silná kamenná izolace udržovaly město obyvatelné – stálý sklepní chlad, v létě i v zimě.

Místnosti vám vypovídají o tom, jak fungoval každodenní život. Stáje poblíž horních pater sloužily jako útočiště pro zvířata – jejich jesle jsou vytesány do zdí ve výšce tlamy. Kuchyně se shlukují tam, kde by kouř mohl dosáhnout větracích otvorů; jejich stropy jsou černé od starých sazí. Minete lisy na víno a olej, výklenky na nádoby na skladování a dlouhé společné haly. Hlouběji dole leží prostor ve tvaru kříže, identifikovaný jako kostel. Víra se dostala pod zem se vším ostatním – nic podstatného nezůstalo na povrchu.

Město nebylo trvalým domovem. Bylo to útočiště pro nouzové situace – používalo se, když armády nebo nájezdníci překračovali náhorní plošinu, a pak znovu odcházeli, když nebezpečí pominulo. Komunity mohly dole zůstat celé týdny, a proto byly skladování a voda tak důležité. Křesťanské dědictví regionu trvalo dlouho: řecky mluvící křesťanská komunita žila v této oblasti až do roku 1923, kdy výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem ukončila mnoho staletí trvající přítomnost. Jejich odchod uzavřel poslední kapitolu lidí, kteří tyto tunely nejlépe znali.

Derinkuyu není sám. Podzemní útočiště prostupuje Kappadokií – je jich známo více než sto, od jednotlivých skrytých místností až po vícepodlažní města. Nedaleké Kaymaklı je dalším skvělým vykopaným příkladem, který se rozprostírá tam, kde Derinkuyu hluboko kope. Místní říkají, že obě města spojuje tunel o délce několika kilometrů. Výzkumníci objevili dlouhé chodby, ale celá trasa nebyla nikdy otevřena od začátku do konce. Berte celý tunel jako příběh s kamenem za ním.

Návštěva je fyzická. Chodba je nízká, schodiště strmá a některé spojovací tunely vyžadují chůzi v ohnutí desítky metrů. Šipky označují samostatné jednosměrné trasy dolů a nahoru. Pokud vám vadí těsné prostory, pečlivě si rozmyslete, než sestoupíte – otočit se proti proudu je obtížné. Teplota zůstává po celý rok nízká, proto si s sebou vezměte vrstvu oblečení i v létě. A občas se zastavte, aby se dav mohl posunout dál. Když se na chvíli o samotě v boční komoře ocitnete, uslyšíte to, co slyšeli obyvatelé: téměř nic.

Stojí za to si připomenout, proč tohle všechno existuje. Nikdo nevytesává město do skalního podloží pro pohodlí. Každý metr byl vytesán lidmi, kteří očekávali nebezpečí a připravovali se na něj – trpělivě, po generace. Přesto návštěvníky nejvíce zaujme nikoli ponurost, ale řád: větrání, voda, jídlo, bohoslužby, vše promyšlené. V ohrožení se tyto komunity nerozprchly. Organizovaly se a kopaly.

Když se budete šplhat zpět ke vchodu, sledujte okamžik, kdy se vrátí denní světlo – bledá záře za rohem, pak dveře a nakonec plná záře anatolského slunce. Většina návštěvníků se zastaví a zamrkaje. Na vteřinu vnímejte teplo na kůži a vítr, který jste přestali vnímat v podzemí. Lidé, kteří se zde ukrývali, stoupali k témuž světlu, když pominulo nebezpečí, po dnech nebo týdnech dole. Celý smysl byl vynoření se na hladině. Město uspělo pokaždé, když jeho lidé znovu vyšli ven.