Kappadokie

Poslouchejte hořák. Každé jasné ráno před východem slunce se těmito údolími nese tichý řev – propanové plameny vhání horký vzduch do látky. Vzduch je studený a suchý. Skála pod nohama je světlá, měkká a lehce křídová. Přejeďte po ní prstem a prach se rozplyne. Jak se obloha mění ze šedé na oranžovou, nad hřebeny se vznesou desítky balónů. Ze země se zvuk ozývá v přerušovaných úsecích... pak ticho... pak další výbuch. To je obvykle první minuta návštěvníka v Kappadokii.

Krajina pochází ze sopek. Starověké erupce v této části střední Anatolie pokryly náhorní plošinu popelem. Popel ztvrdl do měkké horniny zvané tuf. Déšť, vítr a tání sněhu se do ní pak velmi dlouho zařezávaly. Tvrdší čedičové čepičky se nacházely na vrcholu některých sloupů a chránily měkčí horninu pod nimi. Výsledkem je tvar, který si lidé přicházejí fotografovat – štíhlá světlá věž s tmavým balvanem balvanu na hlavě. Místní obyvatelé těmto horninám říkají vílí komíny.

Zde je první překvapení. Skála je dostatečně měkká na to, aby se dala řezat ručním nářadím, když je čerstvě odkrytá. Jakmile se vzduch dostane k vyřezanému povrchu, ztvrdne. Rodina si tak mohla během několika týdnů vytesat místnost a pak žít uvnitř skořápky, která časem ztvrdla. Lidé toho využívali po tisíce let. V celém regionu najdete vyřezávané stáje, sklady, vinné lisy, holubníky a kuchyně, na stropě kterých stále zůstávaly černé saze.

Göreme leží uprostřed regionu. Kolem vesnice mniši a vesničané vytesali kaple přímo do útesů. Mnohé z nich jsou uvnitř namalovány. Některé obrazy jsou jednoduché červené vzory aplikované přímo na skálu. Jiné zobrazují celé scény v modré, okrové a tmavě červené barvě. Muzeum v přírodě Göreme chrání skupinu těchto skalních kostelů. UNESCO zařadilo oblast na seznam světového dědictví v roce 1985. Interiéry zůstávají chladné i v létě.

Pak jsou tu podzemní města. Nejznámější jsou Derinkuyu a Kaymaklı. Nejsou to jeskyně. Lidé je vykopali záměrně, úroveň za úrovní, s větracími šachtami vedoucími od povrchu dolů do nejnižších pater. Mezi úrovněmi jsou studny, kuchyně, sklady a dlouhé šikmé tunely. Kulaté kamenné dveře se daly procházet přes průchody pouze zevnitř. Celé komunity se sem stěhovaly během nájezdů a zůstávaly zde, dokud nebezpečí nepominulo.

Podívejte se na útesy a všimnete si malých čtvercových otvorů, často orámovaných bílou barvou. Jsou to holubníky. Zemědělci zde chovali holuby po staletí, a ne pro maso. Chtěli trus. Holubí hnůj hnojil vinice a sady v půdě, která je jinak chudá a řídká. Některé holubníky mají zdobené průčelí malovanými vzory a nápisy. Hodně z toho, co zde vypadá starobyle a nábožensky, bylo ve skutečnosti zemědělské.

Každé z údolí má svůj charakter. Růžové údolí a Červené údolí dostaly svá jména podle barvy skály na konci dne, kdy slabé světlo zbarví útesy do růžova a oranžova. V Údolí lásky se nacházejí nejvyšší a nejužší sloupy. Údolí holubů spojuje Göreme a Uçhisar po stinné stezce. Údolí Ihlara je opět jiné – zelená říční soutěska s kostely vytesanými do jejích zdí. Chůze mezi dvěma vesnicemi trvá na většině těchto tras několik hodin.

Hrad Uçhisar není hrad v obvyklém slova smyslu. Je to osamělý vysoký skalní výběžek s vydlabanými místnostmi, chodbami a okny. Z vrcholu je vidět většina regionu. Ortahisar má menší verzi stejného konceptu. Po většinu dvacátého století rodiny stále žily uvnitř těchto skalních domů. Mnozí se odstěhovali, když úřady posoudily části kamene jako nebezpečné, a některé z vyprázdněných obydlí se později staly hotely.

Tak vznikly jeskynní hotely. Místnosti vytesané pro skladování obilí nebo pro zvířata nyní obsahují postele a koupelny. Skála udržuje stálou teplotu, takže tyto místnosti zůstávají v létě chladné a v zimě teplo. Pokud v jednom z nich pobýváte, položte ruku na zeď. Není tam ani zima, ani teplo. Restaurátorské práce se řídí pravidly, která mají chránit původní řezbu, takže často uvidíte staré výklenky a police ponechané na místě vedle nového potrubí.

Avanos leží na severu, na řece Kızılırmak. Název řeky znamená Rudá řeka a hlína podél jejích břehů dává městu jeho obchod. Hrnčíři zde pracují se stejným materiálem už velmi dlouho. Někteří stále používají kolečko, které se otáčí nohou, nikoli motorem. Sledujte ho několik minut a uvidíte, jak málo se nástroj změnil. Zeptejte se před fotografováním – většina dílen ráda řekne ano.

V Kappadokii se také vyrábí víno. Sopečná půda vyhovuje vinné révě a místní odrůdy vinné révy rostou vedle známých mezinárodních. Testi kebab je pokrm, který si lidé objednávají k večeři – maso a zelenina se pomalu vaří v uzavřeném hliněném hrnci, který se u stolu rozbije. Zeptejte se, jak se hrnec otevírá, než ho doručí. Některé restaurace používají malé kladívko. Jiné tahají čepelí nože kolem hrdla sklenice, dokud se nerozdělí.

Zima zde všechno mění. Na náhorní plošinu padá sníh a usazuje se na komínových stěnách v podobě čepic a pruhů. Bílá na bledé skále ubírá krajině většinu barev. Přichází méně návštěvníků, ceny pokojů klesají a za jasných rán stále fungují lety balonem. Pokud nemáte rádi davy a nevadí vám zima, je to roční období, které mnoho fotografů tiše preferuje.

Jídlo se zde řídí ročními obdobími a skladováním. Sušené meruňky, vlašské ořechy a pekmez – hustý sirup vařený z hroznové šťávy – rodinám pomáhaly přes zimu. Dýňová semínka se praží a prodávají v papírových kornoutech. Požádejte o vesnickou snídani a dostanete stůl prostřený malými pokrmy: sýry, olivy, medové plástve, rajčata a sražená smetana. Je to obrovské množství jídla a je to tak, jak má být.

Na chvíli se zastavte a podívejte se na nejbližší skalní stěnu. Někde na ní jsou dveře, římsa nebo řada malých čtvercových otvorů. Někdo je vyřezal ručně z důvodu, který v té době dával smysl – skladovat obilí, útočit kozu, modlit se, schovávat se. Materiál vytvořily sopky. Zbytek udělali lidé. Velká část kamene kolem vás byla kdysi něčí podlahou, stropem nebo střechou. Vítr na tom všem stále pracuje.