Harran

První věc, které si všimnete, je horko a pak rovina. Rovina se rozprostírá všemi směry a téměř nic vám nezastaví zrak. Suchý vítr roznáší jemný prach po zemi, který se vám usazuje na pažích. Pak se schoulíte nízkými dveřmi do kopule z hliněných cihel a teplota okamžitě klesne. Voní to slámou, hlínou a chladnou hlínou. Venku je to oslnivě bílé. Uvnitř je šero, ticho a o několik stupňů chladněji.

Toto jsou domy s kupolemi, které lidé přijíždějí do Harranu vidět. Každý z nich je kužel z hliněných cihel, poskládaný v kruzích, které se stupňovitě svažují dovnitř, dokud se nahoře nezavřou. Ve střeše není žádné dřevo, protože dřeva zde bylo vždycky málo. Malý otvor na vrcholu umožňuje únik horkého vzduchu. Rodiny spojily několik kuželů dohromady dveřmi, aby vytvořily dům. Tvar je praktický, nikoli dekorativní – chrání před vzácným silným deštěm a chrání před sluncem.

Dávejte si pozor na to, na co se díváte. Stavební metoda je zde velmi stará, ale kopule, které dnes stojí, nejsou starobylými památkami. Většina z nich byla postavena a přestavěna v posledních několika generacích, často s použitím cihel recyklovaných ze starších ruin na místě. Mnoho rodin se od té doby přestěhovalo do betonových domů v okolí a nyní používají kužely k uložení věcí. Některé z nich byly připraveny pro návštěvníky s koberci, nízkými polštáři a čajem. Zeptejte se, než budete něčí dům fotografovat.

Vyjděte z domů a začnou se objevovat ruiny. Uvidíte rozbité linie městských hradeb, bránu a nízký výběžek sídelní mohyly, kde se tisíce let stavby nahromadily do kopce. Úlomky cihel a keramiky leží volně v hlíně. Toto bylo po velmi dlouhou dobu skutečné město, ležící na trase mezi pobřežím Středozemního moře a Mezopotámií. Karavany se zde zastavovaly, protože zde byla voda a protože se zde vinoucí cesta.

Sláva Charranu ve starověkém světě pramenila z jeho měsíce. Ve městě stál velký chrám boha měsíce, v mezopotámských záznamech zvaného Sin. Psali o něm asyrští králové. Přicházeli k němu poutníci a vládci. V šestém století před naším letopočtem poslední babylonský král znovu postavil chrám a jeho matka zde po celá desetiletí sloužila stejnému bohu. Po staletí byla tato prašná pláň jedním z hlavních náboženských míst starověkého Blízkého východu.

Město také zažilo konec říše. Když padlo asyrské hlavní město, poslední asyrské síly se seskupily u Charranu a v roce 609 před naším letopočtem zde zaujaly svůj poslední postoj. Poté se místo neustále měnilo. Babyloňané, Peršané, Řekové, Římané, Byzantinci, Arabové a Turci, všichni ho drželi. Nedaleko byl při jedné z nejhorších vojenských katastrof Říma poražen římský císař. Stojíce na tomto tichém poli, se tato historie zdá nepravděpodobná – což je součástí pointy.

Něco neobvyklého zde přežilo. Dlouho poté, co se region stal křesťanským a poté muslimským, si komunita v Charranu zachovala své vlastní starší víry, včetně pozornosti věnované planetám a Měsíci. Byli známí jako Sabové z Charranu. Jejich učenci byli seriózní astronomové a matematici. Jeden z nich, narozený v tomto městě v devátém století, překládal řecké vědecké práce do arabštiny a věnoval se originálním pracím v geometrii a teorii čísel. Myšlenky z této pláně se rozšířily velmi daleko.

Nejvyšší věcí na místě je čtvercový minaret stojící osamoceně nad zřícenými zdmi. Patřil kongregační mešitě v Harranu, postavené v osmém století za vlády Umajjovců, když chalífa přesunul svou základnu do tohoto města. Dochovalo se dost na to, abychom si mohli přečíst plán – široké nádvoří, arkáda, zdobená fasáda s lomenými oblouky. Podívejte se na vyřezávané kamenné zdivo u země. Detail je jemnější, než byste u takto zničené budovy očekávali.

V jihovýchodním rohu hradeb stojí hrad. Je to těžká, tmavá zřícenina s kulatými a polygonálními věžemi, stavěná a přestavovaná v průběhu středověku. Z dálky vypadají věže pevně. Zblízka můžete vidět vrstvy oprav, s různými kameny a cihlami použitými v různých výškách. Dávejte si pozor na nohy, protože všude jsou uvolněné bloky a otevřené propasti a zábradlí je velmi málo.

Harran nese i náboženské jméno. V knize Genesis Abrahamova rodina opouští Ur a usazuje se na místě zvaném Cháran, odkud později Abraham odchází. Židovská, křesťanská a muslimská tradice spojuje tuto zprávu s tímto místem. Mnoho návštěvníků sem přijíždí právě z tohoto důvodu. Je to spíše tradice než archeologie – žádný vykopávek to nemůže potvrdit. Vysvětluje to však autobusy a vysvětluje to, proč je tato malá vesnice na horké pláni na tolika trasách.

Živá vesnice kolem ruin si také zaslouží vaši pozornost. Většina rodin zde doma mluví arabsky a slyší se také turecky a kurdsky. Večer se strništěm procházejí ovce. Od doby, kdy se na tuto pláni dostaly velké zavlažovací kanály, nyní na polích, která byla v živé paměti suchou zemědělskou půdou, roste bavlna a kukuřice. Vedle holých hnědých se nacházejí zelené obdélníky. Změna této krajiny v posledních desetiletích byla rychlejší než cokoli za předchozích tisíc let.

Než odejdete, na chvíli se zastavte, ideálně ve stínu jednoho z kuželů. Položte dlaň na hliněnou cihlu. Je teplá, drsná a pod prsty lehce měkká. Poslouchejte – vítr, pes, vzdálený traktor, děti. Chrám měsíce je pryč, karavany jsou pryč, astronomové jsou pryč. Zbyla jen rovina, pár kopulí, rozbitý minaret a ten specifický suchý vzduch, který právě teď dýcháte.