Ruiny Ani

Vítr přichází jako první. S suchým syčením se pohybuje stepní trávou vysokou po kolena, ohýbá semínka a nese vůni prachu a vzdáleného sněhu. Před námi, roztroušené po prázdné plošině, stojí kostely – osamělé, bez střechy, obrovské – jako lodě zanechané zmizelým mořem. Rokle prořezává horizont a za ní se tyčí kopce jiné země. Toto ticho bylo kdysi jedním z nejhlasitějších měst středověkého světa.

Vítejte v Ani, zničeném hlavním městě středověké Arménie. Před tisíci lety se na této plošině nacházely paláce, trhy, karavanseráje a tolik kaplí, že ji kronikáři nazývali městem tisíce a jednoho kostela. Toto číslo bylo chloubou, nikoli sčítáním lidu – ale když zde stojíme, obklopeni kopulemi a rozbitými apsidami ve všech směrech, zdá se, že si toto chloubu zasloužíme.

Velký věk města začal v roce 961, kdy sem král Ašot III. z dynastie Bagratidů přesunul arménské hlavní město. Jeho nástupci vztyčili dvojitý kruh hradeb – mohutné věže krále Smbata stále střeží severní přístup a dodnes se jimi vstupuje. Za těmito hradbami se město rozrůstalo. Některé odhady uvádějí, že v době svého vrcholu mělo populaci téměř sto tisíc lidí, ačkoli vědci se o tomto čísle stále přejí. Jisté je, že Ani se řadilo mezi velká města své doby.

Bohatství pramenilo z pohybu. Ani leželo na rameni Hedvábné stezky, kudy karavany procházely mezi Byzancí, Persií a dalšími zeměmi. Jeho branami procházelo hedvábí, koření, stříbro a myšlenky a platilo mýtné. Středověcí spisovatelé přirovnávali město ke Konstantinopoli a Bagdádu – možná lichotka, ale lichotka, kterou by město s hliněnými ulicemi nikdy nedostalo.

Jděte k největší siluetě na náhorní plošině: katedrále. Byla dokončena v roce 1001 pod vedením architekta Trdata – mistra tak respektovaného, že když zemětřesení rozbilo kopuli Hagie Sofie v Konstantinopoli, Byzantinci ho povolali, aby ji opravil. Jeho katedrála zde využívá shluklé pilíře a lomené oblouky, prvky, které evropští stavitelé nepřijali po další století nebo i déle. Kopule se zřítila už dávno a nyní svou práci koná obloha – světlo proniká otvorem a pomalu se pohybuje po kamenné podlaze.

V roce 1064 seldžučtí Turci po obléhání města zmocnili a Ani začalo s dlouhodobým zvykem střídání majitelů. Z této doby se dochovala mešita Menüçehr, často nazývaná nejstarší seldžuckou mešitou v Anatolii, stojící na samém okraji soutěsky. Opatrně vylezte k jejím arkádovým okenním otvorům – výhled přímo dolů na řeku je v Ani nejlepší a kamenné zdivo mísí arménské a islámské řemeslo způsobem, který shrnuje celé město.

Chcete-li zažít barevné podoby, najděte kostel svatého Řehoře, který postavil obchodník Tigran Honents v roce 1215. Stojí nízko na svahu směrem k soutěsce a jeho interiér stále září freskami – vzácnými pro arménské kostely, které obvykle udržovaly své zdi hladké. Stěny pokrývají výjevy ze života Krista a svatého Řehoře v červených a modrých odstínech, které přežily osm set zim na otevřené plošině.

Pak je tu kostel Vykupitele – nebo alespoň jeho polovina. Budova stála celá devět set let, dokud bouře v 50. letech 20. století nezřítila celou jednu stranu a nerozřezala ji jako dort. Zůstal z ní jen průřez: stojíte venku a vidíte uvnitř apsidu, římsy a kupoli visící ve vzduchu. Inženýři ji zpevnili a téměř náhodou se stala nejfotografovanější ruinou v Ani.

Úpadek města přicházel ve vlnách. Ve třináctém století ji postihly mongolské nájezdy. Velké zemětřesení v roce 1319 zbouralo věže a vyprázdnilo ulice. Obchodní cesty se přesunuly na jih a karavany přestaly přicházet. Ani nepadla v jediném dramatickém obléhání – jednoduše ztratila své důvody, rodina po rodině, dokud pastýři nezačali pást ovce ve stínu katedrály.

Její moderní historie je svým způsobem zvláštní. Řeka Achurian pod ní tvoří hranici s Arménií a po většinu dvacátého století se Ani nacházela v uzavřené vojenské zóně, kterou bylo možné navštěvovat pouze s povolením a doprovodem. Tato omezení se zmírnila, dorazily ochranářské týmy a v roce 2016 UNESCO zapsalo Ani na seznam světového dědictví. Dnes se můžete volně toulat tam, kde byly kdysi fotoaparáty zakázány – i když hraniční plot přes soutěsku vám připomíná, že geografie je stále citlivá.

Praktické záležitosti: lokalita leží asi 45 kilometrů východně od Karsu, snadná cesta taxíkem nebo výletem přes otevřenou step. Dejte tomu alespoň tři hodiny klidu – ruiny se rozprostírají po celé náhorní plošině a vzdálenosti klamou. Téměř žádný stín tu není, proto si v létě vezměte vodu a sluneční clonu; pozdě odpoledne se sopečný kámen zbarví do jantaru a růže a fotografové se dočkají své odměny. Zimy jsou zde kruté a krásné, s hlubokým sněhem ležícím na zdech.

Ukončete na okraji soutěsky, poblíž mešity nebo kostela Honents, a nechte místo, aby se usadilo. Řeka tiše mluví dole. Na protějším břehu se arménská pole opírají o své staré hlavní město za hranicí, kterou zde žádná strana nemůže překročit. Vítr češe trávu přes základy ulic, jejichž jména si nikdo nepamatuje. Města jsou obvykle hlasitější než země, na které stojí... Ani tuto půjčku vrátila. Když se budete vracet k hradbám, poslouchejte – trávu, vítr, své vlastní kroky – celý orchestr města starého tisíc let.