Starobylé město Side

Nejprve naslouchejte moři. Přichází jako tichý, stálý zvuk zpoza sloupů – Středozemní moře pracuje na skalách pod vámi. Vzduch zde nese sůl a teplou borovicovou pryskyřici. Pod nohama jsou dlažební kameny vyleštěné do hladka, opotřebované staletími povozů, sandálů a v poslední době i tenisek. Dotkněte se spadlého bubnu sloupu a zjistíte, že mramor je na své stinné straně chladný a na straně obrácené ke slunci horký. Side leží na malém poloostrově. Voda není nikdy daleko, v žádném směru.

Název je starší než řečtina. Starověcí spisovatelé zaznamenali, že Side v místním jazyce tohoto pobřeží znamenalo granátové jablko – jazyk, který od té doby úplně zmizel. Granátová jablka se objevují na mincích města. To je malá indicie o lidech, kteří zde žili před příchodem řeckých osadníků ze severozápadního Egejského moře. Jeden starověký záznam tvrdí, že nově příchozí brzy zapomněli svou vlastní řeč a začali místo ní používat místní jazyk. Ať už je pravda na tomto příběhu jakákoli, město si zachovalo svůj neřecký název.

Side mělo přístav a přístavy vydělávají peníze. Lodě se zde zastavovaly pro obilí, olivový olej, dřevo těžené v horách za pobřežím. Město mělo i temnější obchod. Geograf Strabón popsal Side jako místo, kde piráti z kilikijského pobřeží prodávali zajaté lidi. Napsal to jasně, bez většího komentáře. Řím nakonec tyto piráty z těchto vod vyčistil. Město pokračovalo v obchodování a peníze zaplatily mnoho budov, mezi kterými stojíte.

Jděte směrem k divadlu a měřítko se změní. Toto je jedno z největších divadel v této části Anatolie a je postaveno odlišně od většiny řeckých příkladů. Místo toho, aby sedadla opírala o svah, stavitelé ho postavili na mohutné klenuté oblouky, protože poloostrov jim neposkytoval žádný vhodný kopec. Do těchto kleneb můžete vejít. Jsou chladné a tlumené a zvuk vašich kroků se mění, jak procházíte pod každým obloukem. Tisíce lidí kdysi stoupaly po těchto schodech ke svým sedadlům.

Divadlo několikrát změnilo účel. Později Římané zazdili nejnižší řady, aby se v prostoru mohly konat zvířecí představení a bojové ukázky. Později, když se město stalo křesťanským, byla jeho část využívána k bohoslužbám pod širým nebem. Při procházce hledejte malé kříže vytesané do znovu použitých bloků. Budovy zde byly zřídka bourány. Byly upravovány, opravovány, loupežovány kvůli kameni a znovu upravovány. Tento zvyk vysvětluje, proč se tolik věcí zachovalo – a proč téměř nic, co vidíte, nepatří k jednomu období.

Hlavní brána stojí na hrdle poloostrova, kde se krajina zužuje. Hned uvnitř se nacházejí pozůstatky monumentální fontány, nymfea. Voda přitékala akvaduktem z hor a stékala po zdobené kamenné stěně do širokých nádrží. Byla to první věc, s níž se cestovatel po braně setkal. Poselství bylo jednoduché. Toto město má vody nazbyt. Odtud vedla kolonádová ulice směrem k přístavu. Části těchto sloupů stále lemují moderní silnici.

Vedle divadla se nachází agora, hlavní veřejné náměstí. Uprostřed můžete rozeznat kulatý základ malého chrámu. S největší pravděpodobností byl zasvěcen Tyche, bohyni štěstí, která byla často zobrazována, jak drží osud města ve svých rukou. Na jedné straně náměstí se nachází veřejná latrína – dlouhá zakřivená místnost s kamennými sedadly nad splachovacím kanálem. Je to jeden z lépe dochovaných příkladů na tomto pobřeží. Římská města brala hygienu vážně a netajila se tím.

Nyní se vydejte na špičku poloostrova, k chrámům u vody. Několik sloupů Apollónova chrámu stojí znovu pohromadě, znovu postavených ve dvacátém století z kusů ležících na zemi. Podívejte se na úlomek zakřiveného kamene, který nesou. Podél něj jsou vytesány hlavy Medúzy. Římané používali tuto tvář jako stráž, umístěnou na budově, aby odvrátila zlo. Při západu slunce tyto sloupy zbarví do oranžova, pak do růžova, pak do šeda, zatímco moře za nimi si udrží své světlo o něco déle.

Městské římské lázně nyní sídlí v muzeu. To je rozumná shoda, protože budova lázní je v podstatě řada vysokých, dobře osvětlených sálů. Uvnitř se nacházejí sochy v ulicích a na náměstích kolem vás. Jsou zde císaři, atleti, koupající se Afrodita a portrétní hlavy s překvapivě specifickými tvářemi. Stát blízko jedné z těchto hlav je zvláštní zážitek. Vlasy jsou upravené způsobem, který vydržel možná celou generaci. Někdo v tomto městě si přál, aby si ho pamatovali přesně tak, jak vypadá.

Toto je část, kterou návštěvníci málokdy očekávají. Po dlouhou dobu bylo Side prázdné. Starobylé město bylo opuštěno a poloostrov byl ponechán písku, drhnutí a pastvě zvířat. Pak, na konci devatenáctého století, byly na toto místo přesídleny muslimské rodiny z Kréty. Postavili si domy mezi ruinami, přičemž do svých zdí používali starobylé bloky, a živili se rybolovem. Jejich vesnice se rozrostla do města, kterým jste procházeli. Některé starší domy mají v rohu stále zabudovaný sloupový buben.

Toto vrstvení je skutečným charakterem tohoto místa. Terasa restaurace spočívá na římské zdi. Obchod prodává sluneční brýle vedle byzantského oblouku. Kočky spí ve stínu starých náhrobků. Někteří návštěvníci to považují za nedbalé. Jiní to považují za poctivé – za místo, kde lidé prostě velmi dlouho žili na stejné půdě. Obě reakce jsou spravedlivé. Město nikdy nezacházelo se svými ruinami jako s nedotknutelnými, a to je částečně důvod, proč ruiny vůbec stále existují.

Než vyrazíte, sejděte k vodě na samém konci poloostrova. Posaďte se na blok zříceného mramoru a otočte se čelem k otevřenému moři. Obzor vypadá podobně, jako když ho viděl námořník, který do tohoto přístavu přivážel loď s obilím. Vítr je tentýž vítr. Za vámi se sloupy opírají o svůj kus vytesaného kamene proti obloze. Před vámi není nic než voda a světlo. Chvíli tu zůstaňte, aniž byste fotili. Pak se nechte přitáhnout zpět zvukem města.