Hattúša

Vítr je první věc, které si všimnete. Přichází přes otevřený svah, aniž by ho cokoli zastavilo, a nese vůni suché trávy a tymiánu. Někde dole se o sebe klepou ovčí zvonce. Nejsou zde žádné zdi, za kterými by se dalo schovat, jen nízké kamenné řady v trávě a skalní výchozy vyčnívající ze svahu. Zastavte se a chvíli poslouchejte. Na hlavní město je toto místo nyní extrémně tiché.

Upravte si svá očekávání ohledně velikosti. Nebyla to kompaktní pevnost. Město se rozkládalo ve strmé, zvlněné krajině a jeho obranné hradby se táhly několik kilometrů kolem něj. Okružní silnice nyní vede kolem hlavních bodů a procházka celým okruhem trvá značnou část dne. Co se dochovalo, jsou většinou základy, brány a úseky hradeb. Horní patra si musíte stavět sami, v hlavě, za pochodu.

Chetité vládli odtud až do druhého tisíciletí před naším letopočtem. Na svém vrcholu patřili k velmocím starověkého Blízkého východu, vedle Egypta, Babylonu a Asýrie. Bojovali v Sýrii, podepisovali smlouvy, ženili se s členy cizích královských rodin a vedli pečlivé záznamy. Pak zmizeli tak úplně, že až do moderní doby byli známí hlavně z hrstky zmínek v hebrejské Bibli a egyptských textech.

Velký chrám leží v dolním městě a je to nejsnadněji čitelná část lokality. Základové bloky jsou obrovské a plán skladů kolem centrálního nádvoří se dochoval téměř kompletní. Uvnitř těchto skladů stojí řady obrovských hliněných nádob zapuštěných do podlahy, které se používaly na obilí, olej a víno. Chrám sloužil dvěma bohům společně – bohu bouře na nebi a bohyni slunce města zvaného Arinna.

Někde v chrámovém areálu najdete hladký zelený blok kamene, zhruba krychlový, s leštěnými stěnami. Nikdo neví, k čemu sloužil. Průvodci mu někdy říkají kámen přání a návštěvníci se ho dotýkají a otáčí se. Berte to spíše jako folklór než archeologii. Jisté je, že kámen není místní, což znamená, že ho sem někdo záměrně vytáhl, a už jen to ho činí hodným návštěvy.

Vyšplhejte se směrem k hornímu městu a dorazíte k Lví bráně. Přímo do bloků brány jsou vytesáni dva lvi, směřující ven s otevřenými tlamami. Jejich těla jsou jen zhruba tvarovaná, ale hlavy jsou detailní. Všimněte si, že několik soch na tomto místě bylo nahrazeno kopiemi, přičemž originály byly kvůli ochraně přesunuty dovnitř. Podívejte se také na zem pod branou. Kulaté otočné otvory pro sloupky dveří jsou stále vytesány do prahu.

Nejnáročnější stavba se nachází v nejvyšším bodě, zvaném Yerkapı, což znamená zemní brána. Zde Chetité postavili umělý val z udusané hlíny, zvenku obložený šikmým kamenným pláštěm. Přímo skrz jeho základnu vede kamenný tunel, dlouhý zhruba sedmdesát metrů, který se zužuje do bodu nad hlavou, kde se bloky o sebe opírají. Projděte se jím. Teplota klesá, jak vcházíte dovnitř, a světlo na vzdáleném konci je malý jasný klín.

Tunel je často popisován jako tajná úniková cesta, ale vůbec tajná není – oba konce jsou dokořán otevřené a lze je vidět z dálky. Současné myšlení se přiklání k ceremoniální funkci, možná pro průvody. Na vrcholu hradby stála brána lemovaná vyřezávanými sfingami. Jedna z těchto sfing strávila asi století v muzeu v Berlíně. V roce 2011 se vrátila do Turecka a nyní se nachází v místním muzeu ve vesnici pod ní.

Královská citadela Büyükkale se nachází na skalním výběžku na východní straně. Právě zde byly nalezeny archivy. Vykopávky odhalily desítky tisíc hliněných tabulek, psaných klínovým písmem – klínovými značkami vtlačenými do mokré hlíny. Smlouvy, dopisy, modlitby, zákony, pokyny k festivalům, pozemkové granty. Oheň zničil budovy a horko tabule ztvrdlo a uchovalo je. Chetitské záznamy se dochovaly z velké části proto, že chetitské hlavní město vyhořelo.

Zde je detail, který mění váš pohled na zem pod nohama. Když byly tyto tabule poprvé studovány, nikdo neuměl číst hlavní jazyk. V roce 1915 český vědec Bedřich Hrozný zjistil, že chetitština patří do indoevropské jazykové rodiny. Jednou z indicií byla věta o jedení chleba a pití vody, kde slovo pro vodu se velmi podobalo anglickému slovu. Jazyk tohoto svahu se ukázal být vzdáleným příbuzným angličtiny, němčiny a řečtiny.

Další tabulka z těchto archivů zaznamenává mírovou smlouvu mezi chetitským králem a egyptským faraonem, uzavřenou po bitvě u Kádeše v Sýrii. Dochovala se jak chetitská, tak egyptská verze, což je vzácné. Obecně je popisována jako nejstarší mezinárodní mírová smlouva, ke které byly nalezeny texty z obou stran. Její kopie je vystavena v sídle Organizace spojených národů v New Yorku.

Než opustíte oblast, projeďte se krátkou vzdálenost do Yazılıkaya. Z útesu se otevírají dvě přírodní skalní komory a jejichž stěny jsou vytesány dlouhými průvody bohů kráčejících proti sobě. Na jedné straně mužské postavy, na druhé ženské. V menší komoře stojí král pod paží boha mnohem většího než on sám. Vápenec je opotřebovaný, ale na slabém slunci jsou postavy jasně viditelné.

Kolem roku 1200 př. n. l. bylo toto město vyprázdněno a vypáleno, což byla součást širšího kolapsu, který najednou srazil na kolena několik států ve východním Středomoří. O příčině se stále diskutuje. Nyní se znovu rozhlédněte kolem sebe. Tráva, vítr, kamenné řady, ovce na protějším svahu. Říše, která vyjednávala s faraony vládnutými přesně z tohoto svahu, a dnes zde můžete slyšet prolétnout jedinou včelu. Tento kontrast tvoří celou návštěvu.