Efez

Mramor pod nohama je vyleštěný a lehce kluzký. Dva tisíce let chodidel vyhladily povrch ulice a po dešti se stává skutečně zrádným. Uprostřed dne se od něj světlo odráží a celá alej září bíle. Cikády udržují stálý zvuk od borovic na svahu. Někde vpředu skupina následuje průvodce a jejich hlasy se podivně ozývá mezi stojícími zdmi. Efes je hlučný, jasný a tvrdý pod nohama.

Toto bylo jedno z největších měst římského východu. Odhady jeho populace se liší a archeologové s nimi zacházejí opatrně, ale město patřilo k největším v říši. Mělo přístav, divadlo pro desítky tisíc obyvatel, dlážděné a kolonádové ulice, veřejné latríny, lázně, fontány a knihovnu. Většina toho, čím dnes procházíte, je římského původu, ačkoli toto místo bylo již tehdy staré a osídlené po staletí.

Celsova knihovna je budova na každé fotografii a zaslouží si pozornost. Byla postavena na počátku druhého století a financována Gaiem Juliem Aquilou na počest svého otce Celsa, římského guvernéra této provincie. To, co vidíte, je fasáda – dvě patra sloupů se sochami ve výklencích mezi nimi. Interiér byl jedinou halou lemovanou výklenky pro uložení svitků. Dvojitá stěna chránila knihy před vlhkostí.

Dva detaily činí tuto budovu neobvyklou. Za prvé, Celsus je pohřben uvnitř, v hrobce pod podlahou. Pohřbívání uvnitř městských hradeb nebylo obvykle povoleno, takže se jednalo o značnou výjimku. Za druhé, fasáda je dílem vizuálního inženýrství. Centrální sloupy jsou větší než ty na okrajích a základna se uprostřed mírně zakřivuje nahoru. Díky tomu budova vypadá širší a honosnější než její skutečný rozměr.

Fasáda, na kterou se díváte, byla znovu sestavena. Zřítila se už dávno, pravděpodobně při zemětřesení, a kusy ležely po staletí na hromadě. Rakouští archeologové ji v 70. letech 20. století znovu postavili s použitím původních bloků. Metoda se nazývá anastylosis a umožňuje vrátit na místo pouze odpadlý původní materiál. Sochy ve výklencích jsou kopie. Originály putovaly do Vídně o mnoho let dříve a tam zůstávají v muzeu.

Výš od přístavní silnice stojí Velké divadlo, vytesané do svahu kopce. Je velmi rozlehlé. Kapacita sedadel se obvykle udává jako přibližně 25 000 lidí a i když stojíte dole, můžete cítit měřítko. Vyjděte na část cesty a otočte se. Rovná silnice dole vede na západ směrem k místu, které bylo kdysi přístavem. Lodě se tam vykládaly a cestující šli touto ulicí přímo do města.

Divadlo se objevuje v Novém zákoně. Kniha Skutků apoštolů popisuje nepokoje v Efezu, do nichž byli zapojeni stříbrníci, kteří vyráběli malé stříbrné svatyně bohyně Artemis. Namítali proti kázání Pavla s tím, že ohrožuje jejich obchod, a v divadle se shromáždil dav. Ať už si o této zprávě myslíte cokoli, ukazuje na něco skutečného. Kult Artemis zde byl velkým a výnosným průmyslem s dílnami, poutníky a suvenýry.

Samotný chrám je velkou nepřítomností. Stál na rovině poblíž dnešního Selçuku a starověcí spisovatelé ho počítali mezi sedm divů světa. Byl několikrát přestavěn a nakonec se stal nepoužitelným. Dnes je toto místo bažinatým polem s jediným stojící sloupem, sestaveným z roztroušených bubnů, často s čapím hnízdem na vrcholu. Jděte tam i tak. Kontrast mezi pověstí a pozůstatky je celým smyslem návštěvy.

Do řadových domů je třeba platit samostatnou vstupenku a ti ji platí. Byly to domy bohatých rodin, postavené do svahu v blocích, jeden nad druhým. Uvnitř jsou mozaikové podlahy, malované stěny s červenými a žlutými panely, mramorové obložení, nádvoří a topné kanály pod podlahami. Celý komplex pokrývá moderní střecha a systém vyvýšených chodníků umožňuje pohled dolů do místností. Překvapením je zde malovaná omítka.

Drobnosti nesou každodenní rituál. Je zde veřejná latrína s dlouhou lavicí z kamenných sedadel a kanálem s tekoucí vodou pod ní. Herní desky jsou vyryté do dlažebních desek tam, kde lidé čekali. Podlahy obchodů podél mramorové ulice si zachovávají skvrny mozaiky. Na jedné dlažební kostce je vedle ženské hlavy vytesána stopa, která je návštěvníkům často vysvětlována jako reklama na nevěstinec. Berte tento příběh spíše jako folklór než jako prokázaný fakt.

Nejdůležitější fakt o Efezu je neviditelný. Město bylo závislé na svém přístavu a řeka napájející záliv přinášela bahno. Po staletí se pobřeží posouvalo na západ. Opakovaně se pokoušelo o bagrování, ale nedařilo se mu držet krok. Lodě přestaly připlouvat. Dnes leží moře několik kilometrů daleko a starý přístav je zemědělská půda. Město může být dobře spravované, dobře postavené a dobře propojené, a přesto prohrávat s řekou, která přináší bahno.

Načasujte si návštěvu s ohledem na autobusy. Výletní lodě kotví v Kuşadası a velké skupiny přijíždějí v dopoledních hodinách a odjíždějí brzy odpoledne. Před a po tomto okénku je místo mnohem klidnější. K ruinám slouží dvě brány, horní a dolní, a mezi nimi jezdí taxíky. Vstup nahoře znamená jít z kopce celým městem a skončit poblíž divadla, což je v horku snadnější směr.

Efez nekončil Římem. Město zůstalo pod byzantskou nadvládou a křesťanství ho proměnilo. Poblíž přístavní silnice stojí velký kostel spojený s Pannou Marií. Na kopci v Selçuku se nacházejí pozůstatky baziliky svatého Jana, postavené nad hrobem tradičně označovaným jako apoštolův, s hradem nad ním a mešitou pod ním. Místo se měnilo ještě dlouho po vybudování římských ulic.

Vraťte se zpět ke knihovně na konci. Najděte mramorovou ulici a podívejte se na vyjeté koleje vyřezané do dlažby. Ty vozy, jeden náklad po druhém, po generace. Pak se podívejte na své vlastní nohy na stejném kameni. Efez není ruina, kterou si je třeba představovat. Povrchy jsou originály. Každý naleštěný záplatek pod vašimi botami byl vytvořen někým, kdo někam jel, v obyčejný den, s něčím, co měl na sobě.