Bazar Kemeraltı

Zavřete na tři vteřiny oči a jen poslouchejte. Někde po vaší levici zaječí kovový mlýnek. Sklenice s čajem cinkají na houpajícím se podnose. Prodavač zpívajícím hlasem vyvolává ceny a kolem se vznáší pražená káva, následovaná grilovaným masem a mýdlem. Markýzy a vinné listy nad hlavou filtrují sluneční světlo do skvrn. Nyní otevřete oči. Toto je Kemeraltı, tržní srdce Izmiru, a v těchto uličkách se obchoduje, hádá a jí už asi čtyři sta let.

Zde je tajemství skryté na očích. Hlavní tepna, ulice Anafartalar, se lomí v dlouhém, hladkém oblouku a ulice se téměř nikdy takto nekřiví náhodou. Oblouk sleduje pobřeží zaniklého přístavu. Lodě kdysi kotvily tam, kde dnes stojí obchody. Od sedmnáctého století byla vnitřní zátoka postupně zasypávána a trh se rozšířil po nové zemi. Když dnes kráčíte po této křivce, procházíte se podél staré vodní čáry.

Kemeraltı se rozrostlo v obchodní centrum města, které bylo tehdy světu známé jako Smyrna, jednoho z velkých přístavů Středomoří. Karavany přijížděly z vnitrozemské Anatolie a z Persie, naložené hedvábím, bavlnou, sušenými fíky a rozinkami. Evropští obchodníci měli sklady poblíž vody. Zboží zde střídalo majitele mezi velbloudovými jezdci a námořními kapitány. Bazar byl spojnicí mezi dvěma světy – karavanními cestami Asie a lodními trasami Evropy.

Chcete-li pocítit tu dobu, vkročte do Kızlarağası Han, karavanseraje dokončeného v roce 1744. Jeho výstavbu financoval hlavní eunuch osmanského paláce v Istanbulu, jeden z nejmocnějších mužů říše. Obchodníci spali v patře, zatímco dole se nacházelo nádvoří zaplněné zvířaty a nákladem. Dnes se na nádvoří nacházejí kavárny a v pasážích se prodávají šperky, starožitnosti a suvenýry. Posaďte se pod oblouky s tureckou kávou a nechte za sebe mluvit kamennou geometrii.

Pár kroků odtud se tyčí mešita Hisar, největší v Izmiru, založená v šestnáctém století. Jeho název znamená pevnost, protože poblíž kdysi stál hrad střežící starý vnitřní přístav. Venku je prostorná a klidná. Uvnitř je to jedna z nejkrásnějších místností ve městě s malovanou výzdobou a detailním dřevěným obložením. Nosiči a obchodníci se vkrádají dovnitř, aby se mezi prodeji pomodlili. Návštěvníci jsou vítáni i mimo modlitební časy. Oblečte se skromně, zujte si boty a nespěchejte.

Nyní najděte ulici Havra – název znamená Synagogální ulice. Po roce 1492 našli Židé vyhnaní ze Španělska útočiště v Osmanské říši a mnoho z nich se usadilo ve Smyrně. Jejich komunita zde vybudovala pozoruhodný shluk synagog, které stojí téměř od zdi ke zdi, některé pocházejí ze staletí. Několik jich bylo zrestaurováno a je možné je navštívit. Samotná ulice je hlučným trhem s potravinami, kde se prodávají ryby, zelenina a nakládaná zelenina. Jen málo míst na světě tak těsně propojuje každodenní obchod a dědictví.

Jídlo je polovinou důvodu, proč sem přijít. Vyzkoušejte boyoz, husté, mastné pečivo sefardského původu, které se vrství a jedí se teplé s vejcem natvrdo – klasická izmirská snídaně. Vyzkoušejte kumru, opečený sendvič s klobásou a sýrem, který místní obyvatelé zuřivě brání. Pražírny kávy melou na objednávku a stánky s lokma smaží sladké těstové kroužky v bublajícím oleji. Sledujte fronty místních nakupujících. Na tak starém trhu dav přesně ví, kde se dají najít dobré věci.

Na horním okraji bazaru leží něco mnohem staršího – Agora ve Smyrně, tržiště římského města. V roce 178 n. l. Smyrnu zničilo zemětřesení a císař Marcus Aurelius pomohl financovat přestavbu. Nejlépe se dochovalo podzemí: dlouhé klenuté galerie s řadami oblouků, chladné a šeré, kudy stále protéká starověký vodní kanál. Když tam dole stojíte, uvědomujete si, že tato čtvrť nepřetržitě podniká téměř dva tisíce let.

Zpátky v uličkách si všimněte, jak se obchody shlukují, což je zvyk zděděný po osmanských ceších. Jedna ulice prodává svatební šaty, jiná knoflíky a nitě, další zlato, další koření a ořechy. V jednom rohu kují měďáci, zatímco obchody s obuví zaplňují celý blok. Toto není inscenováno pro návštěvníky – takhle se trh organizuje. Pokud na Zemi cokoli potřebujete, někdo v Kemeraltı to pravděpodobně prodá a jeho soused prodá totéž levněji.

Sledujte nosiče čaje. Procházejí davy a nesou tácy, které se houpou na třech řetězech, plné sklenic ve tvaru tulipánů. Obchodníci objednávají křikem do uličky a prázdné sklenice čekají na prahu, až si je někdo vyzvedne. Tisíce obchodů fungují na tomto palivu. Smlouvání je běžné u suvenýrů a zlata, méně u jídla. Přijměte čaj, pokud vám ho prodávající nabídne. Nic vás nestojí, k ničemu vás nezavazuje a příjemně zpomalí den.

Nesnažte se dokonale orientovat, protože skutečnou atrakcí je zde ztratit se. Použijte dvě kotvy. Na konci směrem k moři stojí hodinová věž na náměstí Konak, postavená v roce 1901, symbol Izmiru. Na horním konci leží Agora. Mezi nimi se táhnou kryté chodby, nádvoří a mešitové dvory bazaru. Rána ve všední dny jsou nejklidnější. V pátek kolem poledne se nádvoří mešit zaplní a v neděli mnoho obchodů odpočívá.

Než opustíte uličky, zastavte se ještě jednou pod markýzou a znovu si poslechněte. Mlýnek, tác, zpívající ceny – zvuky přežily říše, požáry i samotný přístav. Moře se vzdálilo, ale příliv lidí stále přichází každé ráno. Dnes jste se k němu připojili, další nakupující na staré vodní hladině. Někde na prahu přistává sklenice čaje. To tiché cinkání je skutečným zvonem Izmiru.