Kızkalesi

Postavte se na čáru ponoru a dívejte se přímo ven. Hrad stojí na malém ostrově, jen kousek od pobřeží, jeho zdi vyčnívají přímo z moře, bez pláže a přístaviště pod nimi. Voda mezi vámi a hradem je mělká, teplá a velmi čistá a pohybuje se v pomalých tyrkysových pásech po bledém písku. Z věží volají rackové. Vlny narážejí na základny zdí s dutým zvukem, který slyšíte z břehu.

Název v turečtině znamená panenská hradba. Toto jméno nese několik míst v Turecku, takže si ujasněte, na kterou se díváte. Toto je mořský hrad na pobřeží Středozemního moře východně od Mersinu, nikoli malá věž v Bosporu v Istanbulu. Zde pevnost zabírá celý ostrov. Její zdi kopírují tvar skály s kulatými a čtvercovými věžemi rozmístěnými podél nich a moře sahá až ke kamenným zdivům na všech stranách.

Nyní se otočte a podívejte se podél břehu. Na souši je druhý hrad, jen pár set metrů odtud. Oba byly postaveny jako dvojice a fungovaly jako jeden systém, který střežil přístav mezi nimi. Místní zprávy uvádějí, že přes propast kdysi vedla hráz nebo řetěz. Ať už je to přesné, nebo ne, záměr je zřejmý z místa, kde stojíte. Do této zátoky se nemohlo dostat, aniž by prošlo mezi dvěma sadami zdí.

Ve starověku se toto místo nazývalo Corycus a byl to rušný přístav. Lodě nakládaly zboží, které se sváželo z vnitrozemské plošiny přes horské průsmyky za pobřežím. Jeden exportní náklad pronesl jméno do dalekého okolí. Římští spisovatelé chválili šafrán pěstovaný v této oblasti, sbíraný z květů krokusů na skalnaté půdě nad městem. Šafrán byl drahý, lehký na přenášení a snadno se prodával. Malé množství platilo za dlouhou plavbu.

Hrady, které vidíte, získaly svou současnou podobu ve středověku. Byzantští velitelé místo opevnili a později ho drželi arménští vládci Kilikijského království. Toto království bylo vytvořeno Armény, kteří se přesunuli na jih do těchto hor a vybudovali stát podél tohoto pobřeží. Připlouvaly sem křižácké flotily. Ještě později se ujali moci turečtí bejlíci a poté Osmané. Zdivo to dokazuje. Do stejných zdí jsou zasazeny bloky velmi odlišných velikostí a období.

K ostrovu se váže legenda a každý zde ji zná. Tradice praví, že jednoho vládce varoval věštec, že jeho dcera zemře na uštknutí hadem. Aby ji ochránil, postavil hrad na ostrově, kam se k ní žádný had nedostane. Později jí z pevniny přinesli košík s ovocem. Uvnitř byl ukryt had. Příběh existuje na tomto pobřeží v mnoha verzích a je spíše folklór než záznam.

Dostat se na ostrov je součástí zážitku. Z pláže se přeplaví silní plavci a v létě pro všechny ostatní jezdí malé lodě. Uvnitř je hrad bez střechy a otevřený nebi. Mezi spadlými bloky roste tráva a bodláčí. Můžete vylézt na části hradeb a projít se po částech okruhu. Odtud vypadá pevnina blízko a nízko a rozdíl mezi bezpečným ostrovem a obyčejnou pláží je velmi jasný.

Pevní hrad se odvděčí pomalejšímu pohledu. Jeho zdi jsou částečně postaveny z recyklovaného starověkého materiálu a důkazy můžete spatřit i bez jakéhokoli tréninku. Sloupové hřídele leží ve zdivu bokem jako klády. Vyřezávané bloky jsou obráceny vzhůru nohama. Uvnitř ohrazení jsou stopy kaplí a brány s opotřebovanými prahy. Středověcí stavitelé zde nebyli líní. Tesaný kámen byl drahý a zřícenina římského města hned vedle byla nejlevnějším dostupným lomem.

Projděte se nebo projeďte kousek do vnitrozemí a najdete starověký hřbitov. Stovky hrobek jsou vytesány do plochého vápence spolu s kamennými sarkofágy stojícími mezi křovinami. Některé nesou vyřezávané reliéfy lidí v nich pohřbených, zobrazených v běžném oblečení, občas s nástroji svého řemesla. Jiné mají řecké nápisy opotřebované téměř do hladka. Je to velké, klidné a málo osídlené místo a dává lepší představu o zdejší populaci než hrady.

Toto pobřeží má v okolí více vápencových překvapení. Nedaleko jsou dvě obrovské propadliny, které vznikly tam, kde se zřítily stropy jeskyní, místním známým jako Nebe a Peklo. Dlouhé schodiště vede dolů do většího, kde na dně stojí zřícená kaple. Další zřícené údolí dále drží na svém okraji pozůstatky starověkého města. Pokud máte půl dne, tato místa se přirozeně propojí s hrady do jedné trasy.

Moderní vesnice je malá a sezónní. V létě se pláž plní rodinami z Mersinu a Adany, které unikají před vnitrozemským horkem, a čajové zahrady jsou obráceny k ostrovu, takže všichni večeří s výhledem na pevnost. V zimě je téměř prázdná a hrad se v šedivém počasí tyčí venku, aniž by ho kdokoli sledoval. Obě verze stojí za to vidět. Druhá vám ukáže, jak ostrov vypadal po většinu své existence.

Než odejdete, posaďte se na písek v místě, kde je voda nejblíže ostrovu, a na minutu přestaňte mluvit. Sledujte, jak vlny narážejí na úpatí zdí, znovu a znovu, přesně tak, jak to dělaly každý den od doby, kdy byly položeny kameny. Nikdo tam už dlouho nežije. Moře si toho nevšimlo. Vnímejte teplý písek pod rukama, pak se postavte a jděte zpět podél břehu.