Poloostrov Gallipoli

Egejské moře je zde zřídka hlučné. Vlny se v pomalém rytmu tříští o úzké oblázkové pláže, vítr šumí borovicemi a rackové křižují mezi mysy. Je to tiché, krásné pobřeží – nízké zelené kopce, čistá voda, malé zátoky. To je nejtěžší udržet si v hlavě. V roce 1915 byl tento poloostrov jedním z nejnásilnějších míst na Zemi. Klid kolem vás je důsledkem jednoho z nejprudších tažení první světové války.

Gallipolský poloostrov – turecky Gelibolu – tvoří evropské pobřeží Dardanel, úzkého průlivu, který spojuje Egejské moře s Istanbulem a Černým mořem. V roce 1915 z něj tato geografie udělala cíl. Británie a Francie, které válčily s Osmanskou říší, chtěly průliv prorazit, dosáhnout osmanského hlavního města a otevřít zásobovací cestu svému spojenci Rusku. Plán sliboval zkrácení války. Místo toho vedlo k téměř devítiměsíční kampani – a k žádnému průlomu.

První pokus přišel po moři. Dne 18. března 1915 vplula do průlivu spojenecká flotila bitevních lodí, aby umlčela osmanské pevnosti. Zastavily je miny a pobřežní děla – během jediného dne bylo potopeno nebo poškozeno několik bitevních lodí. Turecko si 18. březen připomíná jako den námořního vítězství u Çanakkale a malá minonoska Nusret, která položila rozhodující linii min, je uctívána dodnes. Po neúspěchu námořnictva se Spojenci rozhodli vylodit vojska a dobýt poloostrov pěšky.

Vylodění proběhlo 25. dubna 1915 – u mysu Helles na cípu poloostrova a dále na sever v zátoce, která se brzy stala známou jako Anzac. Anzac znamenal australský a novozélandský armádní sbor a pro tyto dva mladé národy se toto datum stalo trvalým – 25. duben se dodnes každoročně připomíná jako Den Anzacu. Terén bojoval s útočníky od první hodiny: úzké pláže lemované strmými hřebeny a roklemi, bráněné shora. Frontové linie se zformovaly v těchto prvních dnech a po zbytek kampaně se téměř nepohnuly.

Na hřebenech nad Anzac Cove vedl osmanský plukovník jménem Mustafa Kemal svůj 57. pluk do protiútoků, které držely vyvýšené pozice. Jeho rozkaz se toho dne stal v Turecku legendárním pro svou přímočarost ohledně obětování a pluk bojoval, dokud nebyl téměř úplně zničen. Na bojišti nyní stojí památník 57. pluku. Kemal přežil Gallipoli, prošel následnou válkou a později založil Tureckou republiku, přijav jméno Atatürk. Jeho cesta k vedení národa začala na těchto kopcích.

Bojování se usadilo v zákopech, na místech vzdálených jen několik metrů. Na stanovištích podél linie Anzac mohli vojáci házet granáty do protějšího zákopu – a v klidnějších obdobích někdy místo toho házeli plechovky s jídlem a tabákem. Krátké příměří v květnu 1915 umožnilo oběma stranám pohřbít své mrtvé mezi liniemi a někteří muži ho opustili se změněným pohledem na nepřítele. Tato zvláštní úcta se stala jedním z odkazů kampaně. Proto se zde často konají společně turecké, australské a novozélandské obřady.

V srpnu 1915 se Spojenci pokusili prolomit patovou situaci novým vyloděním v zálivu Suvla a útoky na výšiny – u Lone Pine, Neku a Chunuk Bair. Novozélandské jednotky krátce držely vrchol Chunuk Bair, což byl jeden z mála okamžiků, kdy spojenečtí vojáci shlíželi na úžinu, která byla cílem celého tažení. Osmanské protiútoky, opět vedené Mustafou Kemalem, kopec znovu dobyly. Ofenzívy selhaly s obrovskými ztrátami na obou stranách. Po srpnu se už nikdo neprobojoval.

Bitva byla jen částí utrpení. Léto přineslo horko, mouchy a nemoci, které se hnaly zákopy; voda na straně Spojenců byla vzácná a byla dovážena. Konec listopadu přinesl povodeň a poté vánici, která zabila muže v zákopech. Osmanští vojáci snášeli stejnou půdu a stejné počasí. Nemoci a vystavení vlivu si vyžádaly velkou část ztrát tažení – celkem obě strany dohromady napočítaly statisíce mrtvých a zraněných.

Konec byl nejlépe řízenou operací tažení. V prosinci 1915 a lednu 1916 Spojenci v noci postupně evakuovali poloostrov za použití propracovaného klamu – včetně pušek připravených k samostatné střelbě s kapajícími vodními závažími, aby přesvědčili obránce, že zákopy jsou stále obsazeny. Ústup byl dokončen s pozoruhodně malým počtem obětí. Pro Turecko tato kampaň zpečetila velké obranné vítězství. Pro Spojence se stala trvalou lekcí odvahy vynaložené na chybný plán.

Dnes je poloostrov památníkem. Mezi borovicemi leží desítky hřbitovů a památníků – malých, neposkvrněných a tichých. Poblíž jižního cípu v zátoce Morto Bay stojí Památník mučedníků Çanakkale, rozlehlý čtyřsloupový monument na počest osmanských vojáků, kteří zde zemřeli. Na Lone Pine je australský památník, na Chunuk Bair novozélandský. V zátoce Anzac Cove se každý rok 25. dubna konají ranní bohoslužby, které přitahují tisíce návštěvníků, kteří přijíždějí za tmy a společně čekají na první světlo.

Nedaleko zátoky Anzac Cove stojí památník s vytesanými slovy útěchy adresovanými matkám zahraničních vojáků – sdělují jim, že jejich synové, pohřbení v této půdě, žijí v míru v přátelské zemi. Tato slova jsou připisována Atatürkovi ve 30. letech 20. století a historici se dohadují o jejich přesném původu. Ale cit odpovídá tomu, jak je udržován celý poloostrov. O hřbitovy všech národů se stará se stejnou péčí a návštěvníci z Turecka, Austrálie a Nového Zélandu zde truchlí bok po boku.

Ať už stojíte kdekoli – na pláži, hřebeni, hřbitovním trávníku – věnujte chvíli pozornosti bez komentáře. Přečtěte si několik náhrobků a všimněte si stáří. Podívejte se na samotnou zemi: jak strmé jsou svahy, jak jsou odkryté. Pak si znovu poslechněte obyčejné zvuky – vítr v borovicích, vlny na břehu. Jsou to stejné zvuky, které vojáci slyšeli v tichých hodinách mezi bombardováním. Uplynulo více než století. Země se opět zazelenala a samotné ticho je nyní památníkem. Jste součástí jeho udržování.