Ostrov Akdamar a kostel

Motor lodi ztichne do tichého dunění a slyšíte vodu, jak pleská o trup. Vítr od jezera Van nese minerální vůni, slabě mýdlovou, skoro jako mokrá křída. Před vámi se z velmi modré vody tyčí malý ostrov, jehož pobřeží je bledé od suché skály. Mandloně drží svah v řídkých zelených řadách. Na nejvyšším místě stojí kompaktní kamenný kostel, na slunci teple červenohnědý. Z vody vypadá malý. Tento dojem nevydrží.

Vstupte na molo a zvuk se změní. Rackové volají a suchá tráva se hýbe ve větru. Cesta stoupá kolem mandloňů a pistácií a na jaře je země pokryta světle růžovými květy. Po rozpálených kamenech běhají ještěrky. Pak se kostel objeví celý a vy zpomalíte, aniž byste se rozhodli. Jeho zdi jsou pokryty vyřezávanými postavami – lidmi, zvířaty, celými scénami – vytesanými do povrchu na všech stranách. Téměř žádný rovný prostor nezůstal prázdný.

Toto je arménský kostel svatého Kříže. Byla postavena na počátku desátého století, mezi lety 915 a 921, pro Gagika Prvního, arménského krále, který vládl oblasti Vaspurakan z tohoto jezera. Jeho architektem byl mnich jménem Manuel. Budova nejprve sloužila jako palácový kostel a později se stala centrem kláštera. Kámen je načervenalá sopečná hornina těžená poblíž. Proto se stěny v pozdním odpoledním světle zbarvují do oranžova.

Pomalu se projděte po vnější straně a čtěte ji jako obrázkovou knihu. Na jedné stěně malý David švihá prakem po velkém obrněném Goliášovi. Jinde Jonáš vstupuje do tlamy mořského tvora a znovu vychází v druhém panelu. Adam a Eva stojí vedle stromu. Daniel klidně sedí mezi lvy. Řezbáři řezali hluboko, takže postavy stále drží stín i po více než tisíci letech otevřeného počasí.

Nad postavami se táhne pás vinné révy. Sledujte ho a najdete celý pracující svět. Muži sbírají hrozny. Medvěd leze. Zajíci, lišky a jeleni se pohybují v listí. Lev sráží býka. Jsou zde lovci na koních a zvířata, která vypadají spíše jako místní než symbolická. Nikdo to nevytesával ve spěchu. Někdo chtěl, aby se obyvatelé království viděli sami a svá pole na vnější straně královského kostela.

Uvnitř teplota klesne o několik stupňů. Půdorys je kompaktní – křížový tvar pod vysokou kuželovitou kopulí, jen s několika úzkými okny. Barva se dochovala v místech na horních stěnách a v kopuli. Můžete rozeznat svatozáře, roucha a fragmenty obličejů z evangelijních scén. Většina z nich vybledla do matně červenohnědé barvy. Postavte se doprostřed a dívejte se přímo nahoru. Kopule způsobuje, že se tato malá místnost zdá mnohem vyšší, než ve skutečnosti je.

Kostel nestál sám. Po staletí kolem něj rostl klášter, ke kterému byla později na západní straně přistavěna zvonice, a dále kaple, mnišské cely a škola. Stopy těchto budov jsou stále na zemi kolem vás – základy, nízké zdi, opotřebované schody. Mniši zde žili v malém počtu, opisovali a uchovávali rukopisy. Přenášení zásob přes jezero byla běžná práce. V zimě se přechod stal nebezpečným a někdy byl ostrov odříznut na celé týdny.

Život kláštera skončil v roce 1915. Během první světové války bylo arménské obyvatelstvo této oblasti deportováno a vyvražděno a komunita, která tento kostel využívala po tisíc let, byla pryč. Budova stála po celá desetiletí prázdná. Ztratila své vybavení a části okolních staveb se zřítily. Po většinu dvacátého století sem lidé přicházeli jen občas, na rybářských lodích. Toto dlouhé ticho je součástí toho, v čem nyní stojíte.

Restaurátorské práce začaly v roce 2005 a kostel byl znovu otevřen v roce 2007 jako muzeum. Dělníci vyčistili reliéfy, opravili střechu a znovu stabilizovali zdi. V roce 2010 byl na kopuli vztyčen kříž a poprvé po mnoha letech se zde konala liturgie. Od té doby se bohoslužba koná obvykle jednou ročně, v září. Cestují sem Arméni z Turecka i ze zahraničí. V tyto dny je ostrov přeplněný a hlučný.

A nyní se podívejte zpět na vodu. Jezero Van není obyčejné jezero. Nemá výtok do moře a jeho voda je zásaditá a plná rozpuštěné sody. Lidé zde ji kdysi používali přímo k praní prádla, bez mýdla. Tato chemie znamená, že v ní téměř žádná ryba nepřežije. Jeden druh se s ní vyrovnává, malá stříbřitá rybka, která každé jaro plave proti proudům sladké vody, aby se rozmnožila. Tmavě modrá barva, na kterou se díváte, pochází ze stejné neobvyklé vody.

Otočte se na jih a uvidíte hory, které často drží sníh na vyšších vrcholcích až do začátku léta. Pevninské molo v Gevaşu je jen kousek plavby. Lodě obvykle čekají, dokud nemají dostatek cestujících, takže čas návratu je spíše flexibilní než pevný. Na ostrově je za stromy málo stínu a žádné velké obchody, proto si s sebou vezměte vodu. Najděte si skálu na klidnější straně, kde se země strmě svažuje k jezeru.

Než odjedete, položte ruku na zeď. Kámen je teplý a mírně drsný a vyřezávané hrany jsou měkčí než kdysi. Vítr, déšť a tisíc zim to způsobily. Na chvíli poslouchejte – voda, vítr, ptáci a hlasy někde za vámi. Tato budova byla královskou kaplí, klášterem, prázdnou skořápkou a muzeem. Právě teď je to prostě místo, kde stojíte, na malém ostrově, uprostřed velmi modrého jezera.