Çatalhöyük

Vítr se dostane k vám jako první. Nic ho tu nezastaví – rovina ve všech směrech, nízké mohyly, suchá tráva a prach, který si během několika minut najde cestu k vašim zubům. Skřivani vylétají se zpěvem ze strniště. Pod nohama je země bledá, popraskaná hlína a křupe. Nad vykopanými místy stojí dva velké přístřešky a uvnitř nich světlo změkne a zešedne. Teplota klesá. Hluk větru se mění v hučení o střechu.

Než se podíváte na cokoli uvnitř, podívejte se na samotnou mohylu. Tyčí se asi dvacet metrů nad rovinou, jako dlouhý nízký val hlíny. Nikdo ji úmyslně nenahromadil. Je téměř celá postavena ze zřícených domů. Lidé stavěli z hliněných cihel, žili v domě jednu nebo dvě generace, zasypali ho a postavili nový dům přímo nahoře. Dělejte to více než tisíc let a město se pomalu zvedá nad pole.

Tato osada byla osídlena asi před devíti tisíci lety, v neolitu – pozdní době kamenné, kdy bylo zemědělství nové. Na načasování záleží. Tito lidé patřili k prvním, kteří žili ve velké trvalé komunitě, pěstovali plodiny a chovali zvířata, místo aby je následovali. Odhady populace se liší a poctiví archeologové s tím nesouhlasí, ale pravděpodobně zde žily tisíce lidí najednou. V té době to byl mimořádný počet lidí na jednom místě.

A teď ta nejpodivnější věc na tomto místě. Nejsou zde žádné ulice. Podívejte se na vykopanou oblast a uvidíte místnosti namačkané vedle sebe, sdílející zdi, bez mezer mezi nimi a bez dveří v úrovni terénu. Abyste vstoupili do domu, museli jste vylézt na střechu a sestoupit po žebříku otvorem. Střechy tvořily povrch, po kterém lidé chodili. Město bylo v podstatě jednou souvislou plošinou s dveřmi pod nohama.

Představte si, jak v důsledku toho vypadal každodenní život. Práce probíhala na střechách – mletí obilí, výroba nástrojů, vaření pod širým nebem, sušení potravin. Pohyb po osadě znamenal přecházení přes domy jiných lidí. Otvor v žebříku sloužil jako dveře i komín, takže dům měl přímo pod sebou krb a stěny nad ohněm byly začouzené. Bagre našli omítku u krbů zčernalou a poté znovu a znovu omítnutou.

Mrtví zůstávali v domě. Pod vyvýšenými plošinami, kde lidé spali, archeologové našli pohřby – dospělé i děti, uložené v podlaze, někdy i mnoho jedinců pod jednou místností napříč generacemi. Těla byla pevně složená. Některá byla pohřbena s korálky, nástroji nebo pigmentem. Živí a mrtví sdíleli podlahu. Nyní se to zdá znepokojivé. Pro tyto lidi to bylo normální a může to být jeden z důvodů, proč byly domy pokaždé přestavěny na přesně stejném půdorysu.

Pak jsou tu stěny. Místnosti byly omítnuty hladce bílou vápennou omítkou a pravidelně obnovovány. Některé omítnuté povrchy nesou malované vzory v červené, černé a oranžové barvě – geometrické vzory, otisky rukou, řady lidských postav kolem velkých zvířat. Protože se omítka nanášela tak často, obrazy nakonec byly zalepeny ve vrstvách, jedna přes druhou. Bagre s nimi pracují jako se stránkami. Místnost, která vypadá prázdná, může pojmout malovaný povrch o několik milimetrů hlouběji.

Zvířata byla do architektury doslova zabudována. Dobytčí rohy byly zasazeny do lavic a zalit do zdí, někdy v řadách, jindy vyčnívaly do místnosti ve výšce hlavy. Na stěny byly také připevněny modelované hliněné hlavy a tvary zvířat. Nejednalo se o trofeje zavěšené na háku. Byly součástí stavby, omítnuté na místě. Ať už znamenaly cokoli, lidé zde chtěli, aby velká rohatá zvířata byla fyzicky přítomna v místnostech, kde spali.

Jeden malovaný panel se stal slavným a stojí za to znát argumentaci o něm. Zobrazuje vzor obdélníků pod tvarem s tečkami a čarami nahoře. Mnoho lidí jej interpretuje jako plán města s erupcí sopky za ním – dvouvrcholem hory viditelné odtud za jasného dne. Pokud mají pravdu, jedná se o jednu z nejstarších známých map a jeden z nejstarších obrázků erupce. Jiní specialisté jej interpretují jako leopardí kůži a dekorativní vzor. Debata je nevyřešena.

Něco zde chybí a to je skutečné překvapení. Není zde žádný palác. Není zde žádný zjevný chrám, žádné centrální náměstí, žádná monumentální budova, žádná jasná rezidence vládce. Domy jsou si v podstatě podobné co do velikosti a vybavení. Některé měly více pohřbů nebo více výzdoby, ale nic nenasvědčuje tomu, že by jedna rodina ovládala zbytek. Zdá se, že osada tisíců lidí fungovala bez viditelných králů, kněží nebo správy. To zpochybňuje většinu domněnek o tom, jak musela fungovat raná města.

Naleziště bylo rozpoznáno pozdě. Britský archeolog identifikoval mohylu v roce 1958 a vykopal ji na začátku 60. let 20. století a nálezy změnily způsob, jakým se psala prehistorie. Práce se na desetiletí zastavily. Nový mezinárodní projekt začal znovu kopat v roce 1993 s mnohem pečlivějšími metodami – proséváním půdy, analýzou zbytků, odběrem vzorků podlah čtverec po čtverci. Lokalita byla v roce 2012 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Rekonstruovaný dům poblíž vchodu ukazuje, jak vypadala jedna místnost.

Než odejdete, vyjděte z přístřešku a postavte se na vrchol mohyly čelem k rovině. Stojíte na devíti tisíci letech zřícených domů. Někde pod vašimi botami někdo spal nad hrobem své babičky, každé ráno lezl po žebříku a vystupoval na střechu, aby začal pracovat. Pšeničná pole kolem vás nyní rostou ze stejné půdy, kterou obdělávali. Vnímej vítr, podívej se na plochý horizont a pak se vrať dolů po stezce.