Mevlanovo muzeum

U vchodu vám podají tenké návleky na boty. Nasaďte si je a projděte. Podlaha pod vámi se změní z kamene na koberec a zvuk nádvoří okamžitě utichne. Vzduch je cítit slabá vůně růžové vody a staré vlny. Lidé se zde pohybují pomalu, rameno vedle ramene, mnozí s dlaněmi otevřenými v modlitbě. Někteří jsou návštěvníci. Mnozí ne. Než vejdete hlouběji, na pár vteřin se zastavte.

Venku, nad linií střechy, se tyčí vroubkovaná kopule v tmavě tyrkysové barvě. Místní jí říkají Zelená kopule. Tašky zachycují světlo z dálky a je to tvar, který lidé v Konyi používají, když dávají pokyny. Pod ní leží hrobka učence a básníka ze třináctého století, jehož jméno v turečtině je Mevlana, což znamená náš mistr. Jinde na světě se obvykle nazývá Rúmí a je jedním z nejčtenějších básníků v překladu dnes.

Jeho celé jméno bylo Džalal ad-Dín. Jeho rodina pocházela z východního perského světa a přestěhovala se na západ, nakonec se zde usadila, zatímco z tohoto města vládli seldžučtí sultáni. Konya byla tehdy hlavním městem sultanátu, který ovládal velkou část Anatolie. Jeho otec byl váženým kazatelem a sultán daroval rodině na tomto místě růžovou zahradu. Otec byl pohřben v této zahradě. Syn byl pohřben vedle něj po jeho smrti v roce 1273. Všechno kolem vás vyrůstalo z těchto dvou hrobů.

Po většinu svého dospělého života byl Rúmí konvenčním učitelem náboženského práva. Studenti chodili poslouchat jeho přednášky. Pak, když mu bylo něco málo přes třicet, dorazil do Konyi potulný derviš jménem Šams z Tabrizu. Oba muži strávili měsíce v blízkém rozhovoru. Rúmího studenti to nelibě nesli. Šams odešel, vrátil se a pak nadobro zmizel za okolností, které nikdo nikdy nezjistil. Jisté je, že Rúmí z tohoto přátelství vzešel s psaním poezie a nepřestal.

Výsledek zaplňuje šest svazků rýmovaných dvojverší známých jako Masnavi a tisíce kratších básní. Skládal v perštině, tehdejším literárním jazyce regionu. Velkou část z nich diktoval nahlas při chůzi a písaři si je zapisovali. Některé z nejstarších dochovaných rukopisů jsou uloženy ve skleněných vitrínách v těchto místnostech. Rukopis je malý a rovnoměrný. Podívejte se na okraje – dekorace byly přidány různými rukama, někdy dlouho poté, co byla slova zapsána.

Po jeho smrti se jeho následovníci zorganizovali do řádu Mevlevi, jednoho z mnoha súfijských bratrstev. Súfi znamená mystickou tradici v islámu, která klade přímou zkušenost s božstvím před samotný zákon. Mevlevi se v zahraničí proslavili svým obřadem otáčení, sema. Obraceč drží pravou dlaň nahoru a levou dolů. Myšlenka je jednoduchá. To, co je přijato shůry, je předáváno dolů na zem a tělo slouží pouze jako kanál.

Vysoký klobouk z velbloudí srsti, který se nosí při obřadu, představuje náhrobní kámen. Bílá sukně představuje rubáš. Černý plášť shozený na začátku představuje hrob, který zůstane po sobě. Jakmile tohle víte, obřad se vnímá méně jako představení a více jako zkouška na umírání. Turecké dervišské lóže byly zákonem uzavřeny v roce 1925, v raných letech republiky. Toto bylo znovu otevřeno následující rok jako muzeum, a tak budovy přežily.

Projděte se do hrobky. Pod kopulí stojí řady kamenných kenotafů, každý pokrytý těžkou vyšívanou látkou. Na mnoha z nich leží vyřezávané turbany. Velikost a tvar turbanu naznačovaly hodnost muže pod ním. Rúmího vlastní místo odpočinku stojí za stříbrným plátnem s jemnou mřížkou. Tradice praví, že rakev jeho otce byla postavena vzpřímeně, nikoli položena naplocho. Berte to spíše jako tradici než jako doložený fakt.

Větší sál vedle hrobky byl postaven později, za osmanské nadvlády, jako místo pro sema. K ní přiléhá malá mešita. Sbírka v těchto místnostech zahrnuje modlitební koberečky, iluminované rukopisy, hudební nástroje a relikvie uchovávané v krásných kovových nádobách. Hledejte rákosovou flétnu, nej. Je vyříznutá z jednoho kusu rákosu. Úvodní verše Rúmího dlouhé básně popisují takový rákos, který pláče po rákosovém lůžku, ze kterého byl vyňat.

Kolem nádvoří vede řada malých klenutých místností. V těchto celách žili dervišové. V několika z nich jsou nyní umístěny figurky znázorňující každodenní rutinu – opisování rukopisů, modlitby, přípravu jídla. Noví členové řádu nezačínali hudbou ani soustružením. Začínali v kuchyni a výcvikové období trvalo 1001 dní. Většina z toho se věnovala běžným domácím pracím. Teprve poté začala instruktáž k obřadu. Trpělivost byla považována za první dovednost, nikoli za poslední.

Rúmí zemřel 17. prosince 1273. Jeho následovníci nazývali tu noc Şeb-i Arus, svatební noc, protože jeho smrt chápali spíše jako shledání než jako ztrátu. V Konyi se dodnes každý prosinec konají obřady na toto datum. Pokud přijedete v tomto týdnu, město se zaplní, hotely jsou vyprodané a fronta před těmito dveřmi se táhne po ulici. V jiných ročních obdobích jsou zde rána překvapivě klidná.

Až skončíte, vraťte se na dvůr. Je tam fontána s tekoucí vodou a na dlažbě obvykle houf holubů. Znovu se podívejte na kopuli a pak na lidi kolem vás – někteří fotografují, někteří se modlí, někteří prostě jen sedí na nízké zídce. Tato směs tu zůstala velmi dlouho. Chvíli se na kameni zastavte, než se znovu ozve hluk z ulice.