Halfeti

Motor lodi se vypne a hluk najednou ustane. Nyní slyšíte jen vodu, která naráží na trup a odráží se od skalní stěny. Útesy po obou stranách jsou z bledého vápence, prošpikované šedou a zlatou barvou, a vracejí zvuk zpět k vám. Voda je zelená a velmi klidná. Voní po říčních řasách a teplém kameni. Někde nahoře se vlaštovky prolínají roklí. Pak někdo ukáže před sebe a všichni na lodi ztichnou.

Ve vodě stojí minaret. Ne vedle něj – v něm. Kamenná šachta se tyčí přímo ze zelené hladiny bez jakékoli budovy, bez nádvoří, bez ulice. Její balkon je neporušený. Pod čarou ponoru je stále mešita, ke které patřila, spolu s domy, které ji obklopovaly. Toto je nejjasnější obraz toho, co se stalo v Halfeti, a jakmile ji uvidíte, zbytek krajiny začne dávat smysl.

Tímto údolím protéká Eufrat a v 90. letech 20. století byla po proudu u Birecika postavena přehrada. Když se nádrž v roce 1999 naplnila, voda za ní stoupla a pokryla dolní části Halfeti a několik sousedních vesnic. Domy, zahrady, mešity, hřbitovy a terasovitá pole se potopily. Rodiny byly odškodněny a většina se přestěhovala do nové osady, která pro ně byla postavena na vyšším místě. Někteří zůstali v horních ulicích, nad novou vodní hladinou.

Představte si, co to v praxi znamenalo. Lidé si sbalili, co unesli, z domů, které postavili jejich prarodiče. Někteří přemístili hroby. Sousedům, kteří žili na stejné ulici, byly přiděleny samostatné parcely v novém městě s rovnými silnicemi a bez řeky. Jiní prostě vylezli na kopec a znovu postavili dům o padesát metrů výše. Zeptejte se kohokoli zde staršího padesáti a ten vám přesně řekne, která část vody je nad jejich starými vchodovými dveřmi.

Lodě plují proti proudu do Savaşanu, další vesnice, která se potopila. Proplujete kolem svahu, kde starý hřbitov stéká do vody a zastavuje se. Při odlehlé vodě se na hladinu vynořují střechy a úlomky zdí. V mělčině tam stojí druhý minaret. Lodníci zpomalují, lidé fotografují a nikdo moc nemluví. Voda je dostatečně čistá, takže je občas vidět kamenné zdivo pokračující dole.

Výše se rokle zužuje a na skalním ostrohu, kde se boční potok setkává s Eufratem, se objevuje pevnost. To je Rumkale. Její zdi se táhnou podél okraje útesu a nacházejí se zde cisterny, skalní schodiště a skelet kostela. Od poloviny dvanáctého století do konce třináctého století byla tato pevnost sídlem hlavy arménské církve, vybraná právě proto, že byla tak obtížně dostupná. Dnešní hladina vody ji dělá téměř snadnou.

Halfeti je také známá pro růži. Pěstitelé zde pěstují velmi tmavě červenou růži, tak silnou, že se v silném světle čte jako černá, a místně se prodává jako černá růže. Pěstitelé říkají, že barvu vytváří místní půda a voda a že se správně objevuje až na jaře. Rostliny se pěstují v malém množství spíše v zahradách než na velkých polích. Květinu uvidíte na čajových sklenicích, mýdle, etiketách džemů a cedulích obchodů všude ve městě.

Podívejte se na svahy nad vodou a uvidíte terasy, některé opuštěné, některé stále obdělávané. Pistácie na tomto suchém vápenci dobře rostou, stejně jako olivy a hrozny. Slupky pistácií vám zabarví prsty do rezavého odstínu, pokud se s nimi dotknete čerstvé. Zemědělci zde přišli o nejlepší rovinatou půdu, která byla nízká a blízko řeky, a tvrdší půdu si udrželi výše. Proto se zemědělství, které dnes vidíte, drží svahů.

V samotném městě se projděte uličkami těsně nad vodní hladinou. Staré domy jsou postaveny z tesaného vápence s plochými střechami a malými okny a některé mají vyřezávané zárubně. Několik z nich bylo přestavěno na penziony a kavárny s terasami visícími přímo nad nádrží. Kočky spí na zdech. V létě se město plní návštěvníky, většinou z jiných částí Turecka, a v zimě je téměř prázdné a voda šedne.

Stojí za to si připomenout, o jakou řeku se jedná. Eufrat pramení v horách východního Turecka a teče na jih přes Sýrii a Irák do Perského zálivu. Roviny, které zavlažuje, podporovaly některá z nejstarších měst na světě. Nyní se podél jejího horního toku nachází řada přehrad, které vyrábějí energii a zavlažují půdu, která dříve bývala suchá. Halfeti je jednou z malých, viditelných nákladů tohoto systému a město z nich udělalo svou hlavní atrakci.

Pokud můžete, vraťte se na loď pozdě odpoledne. Útesy se zbarví do teplé oranžové barvy, voda se zploští a hluk motoru se odráží mezi skalními stěnami. Ryby se vynořují na hladině poblíž mělčiny. Podívejte se na linii, kde se světlá skála setkává se zelenou vodou, a sledujte ji očima – tato linie před rokem 1999 neexistovala. Všechno pod ní bylo místem, kde lidé žili.

Než vyrazíte, najděte si místo na molu a posaďte se s nohama blízko okraje. Voda je klidná, mírně neprůhledná a pohybuje se velmi pomalu. Za vámi město pokračuje ve svém obyčejném dni: sklenice čaje, motorka, někdo volá jméno. Pod vámi se vesnice nehybně drží. Obě tyto věci zde platí zároveň a vy sedíte přesně na hranici mezi nimi.