Staré Město Safranbolu

Používejte uši před očima. Někde mědikář vyklepává rytmus, vrabci se hádají v okapech a kroky cvakají na kameni, protože tyto uličky nikdy nebyly postaveny pro auta. Staré město vyplňuje chráněnou prohlubeň, kde se setkávají malé říční soutěsky, chráněné před větrem a po staletí i před změnami. Kolem vás se tyčí osmanské domy, bílá omítka nad tmavým dřevem, jejich horní patra se naklánějí nad ulici. Vzduch voní praženou kávou a cukrovým sirupem. Někde blízko někdo vyrábí turecký med.

Město je pojmenováno po květině. Šafrán, nejdražší koření na světě, pochází z fialového podzimního krokusu a vesnice poblíž Safranbolu ho pěstují po staletí. Každá nit se musí ručně trhat ze středu květu, tisíce květů na skromnou sklenici, což vysvětluje cenu. Sklizeň probíhá v říjnu a listopadu. Obchody na bazaru prodávají místní šafrán, šafránový čaj a sladkosti s vůní šafránu po celý rok. Než si koupíte, přivoňte si. Prodejci vám sklenici rádi otevřou.

Safranbolu zbohatl díky cestování. Ležel na karavanní cestě spojující pobřeží Černého moře s vnitrozemím a obchodníci, řidiči a jejich zvířata potřebovali vše, co město mohlo prodat. Sedla, boty, železo, lana, jídlo, ubytování. Čtvrť bazarů, kterou právě procházíte, zvaná Çarşı, byla strojem, který je zásoboval. Její ulice stále nesou jména cechů. Když železnice a dálnice ve dvacátém století přesměrovaly obchod, ekonomika města ustala a shodou okolností i jeho architektura.

Nejvelkolepějším přeživším z této karavanní éry je Cinci Han, mohutný kamenný hostinec ze sedmnáctého století, postavený kolem nádvoří s galeriemi. Obchodníci spali nahoře, zvířata a zboží zůstávaly dole a brány byly v noci zavřené. Opět funguje jako hotel, ale obvykle se můžete vydat na nádvoří a podívat se. Nedaleko se nacházejí lázně postavené ve stejném období, které stále přijímají koupající se, s oddělenými částmi pro muže a ženy, vytápěnými tradičním způsobem.

Domy v Safranbolu se řídí sebevědomým vzorem. Vysoké kamenné přízemí, většinou bez oken, sloužilo k uložení zvířat, nářadí a obchodů. Obytné prostory se tyčí nad dřevěnou konstrukcí, obílenou, s řadami okenic a arkýřovými převisy podepřenými šikmými vzpěrami. Domácnosti byly velké a vícegenerační, takže domy jsou velké, často se šesti nebo osmi místnostmi. Přibližně tisíc budov ve městě je zákonem chráněno. UNESCO zařadilo Safranbolu na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1994, a to právě s odkazem na tento soubor.

Pokud vstoupíte do jednoho z muzeí v sídle, interiéry upoutají pozornost. Místnosti jsou lemovány vestavěnými skříněmi a některé ukrývají malou koupelnovou záchodku uvnitř stěny skříní. Stropy nesou vyřezávané a malované dřevěné prvky, přičemž vzor každé místnosti je jiný. Několik bohatých domů mělo v přízemní místnosti krytý bazén, širokou, mělkou nádrž. Nesloužil ke koupání. Voda v létě chladila vzduch, lahodila uchu a označovala majitele za někoho zámožného.

Všimněte si něčeho zvláštního na starém Safranbolu. Ve skutečnosti se jedná o dvě osady. Çarşı, kde stojíte, je zimní město, stísněné ve své chráněné prohlubni. Na větrné plošině nad vámi leží Bağlar, letní čtvrť, kde si tytéž rodiny udržovaly druhé domy mezi vinicemi a sady. Každé jaro se domácnosti stěhovaly do kopce se svým ložním prádlem a každý podzim se vracely dolů. Jen málo měst si zachovalo tento sezónní dvojí život tak zřetelně v kameni a dřevě.

Projděte se uličkami bazaru pomalou smyčkou. Jemenická arastası, pasáž výrobců lehkých bot, je nádvoří stinné vinnou révou s malými dílnami, kde se kdysi po tisících šily měkké kožené boty. Dnes se na stáncích prodávají krajky, dřevěné lžíce a šafrán, ale uspořádání je nedotčené. V blízkých ulicích mají obchody měděníci a železáři a staré obchodní názvy přežívají na cedulích. Kupte si někde místní turecký med. Safranboluova verze je hutná, štědře oprášená a vášnivě se o ní diskutovalo.

Mezi obchody stojí veřejné památky města. Mešita Köprülü Mehmet Paşa ze 17. století byla věnována rodině slavných velkovezírů. Mešita İzzet Mehmet Paşa z 90. let 18. století je honosnější, její široká kupole se tyčí nad střechami tržnic. Na mnoha rozích se dochovaly fontány, některé stále fungují. Hodinová věž z konce 18. století měří čas na kopci u starého vládního domu, dar velkovezíra, který se narodil nedaleko.

Okolí si můžete prohlédnout za půl dne. Nedaleká vesnice Yörükköy si zachovala svou vlastní ulici sídel s mnohem menším počtem návštěvníků. Nad soutěskou Tokatlı vede starý kamenný akvadukt, obnovený na konci 18. století za téhož vezíra, který postavil hodinovou věž, přes kaňon po vysokých obloucích. Nad nedalekou stěnou soutěsky visí moderní skleněná vyhlídková plošina pro ty, kteří mají rádi vertikální výhledy.

Pro nejlepší portrét města vystoupejte na kopec Hıdırlık na jižním okraji. Cesta trvá asi čtvrt hodiny a terasa nahoře nabízí výhled na celou kotlinu starého města. Odtud se červené střechy prolínají jako rybí šupiny, minarety se tyčí z masy a rokle se po okrajích zelenají. Západ slunce je oblíbenou hodinou, a to právem. Fotografové čekají v řadách na minutu, kdy se tašky rozzáří sytě rudě.

Ukončete zpět v uličce, jakékoli uličce, jakmile se obchody zavírají. Večer vyprázdní město od denních návštěvníků a domy se znovu ujmou vlády. Osvětlená okna, šumění televizí, někde skútr, kočky na teplém kameni. Tyto budovy sledují takové večery nepřetržitě od dob karavanů. Nic zde nebylo zachováno pouze plánem. Obchodní stezka se pohnula, čas se zpomalil a lidé prostě dál žili v pokojích svých prarodičů. Zůstaňte kvůli klidu, pokud můžete. Je to nejstarší produkt města.