Historická čtvrť Odunpazarı

Uličky zde vedou z kopce a dlažba je nerovná, takže si dávejte pozor na nohy, než se podíváte nahoru. Pak se podívejte nahoru. Domy na obou stranách jsou hrázděné a natřené výraznými barvami – okrovou, tmavě červenou, modrou, hořčicovou. Horní patra se naklánějí nad ulici, až se téměř setkají. Někde poblíž uslyšíte stálé klepání, kov na měkký kámen. Ten zvuk je řezbář v práci a to je důvod, proč je tato čtvrť důležitá.

Název je doslovný. Odun pazarı znamená trh s palivovým dřívím. Tento svah byl místem, kde se do města dováželo dřevo a palivové dříví a měnilo majitele. Eskişehir se odtud rozrůstal a po dlouhou dobu to bylo jeho obytné srdce. Zbytek města dole je moderní, plochý a rozložený v přímých liniích. Tady nahoře je plán starší a mnohem méně úhledný. Nic nevede rovně více než několik desítek metrů.

Než cokoli vyfotografujete, stojí za to pochopit stavební metodu. Nejprve byl postaven rám z dřevěných sloupků a diagonálních výztuh. Mezery mezi nimi byly vyplněny sluncem vysušenými hliněnými cihlami nebo sutí, poté omítnuty a natřeny. Tento typ konstrukce se při zemětřesení prohne, místo aby se roztříštil. Také shnije, pokud střecha zatéká. Tam, kde opadla stará omítka, je vidět dřevěná kostra pod ní. Celé ulice této stavby se dochovaly jen v hrstce tureckých měst.

Vyčnívající horní patro má název, cumba. Získalo podlahovou plochu, aniž by zabíralo půdu, a zastínilo ulici pod nimi. Okna v cumbě jsou umístěna tak, aby někdo uvnitř mohl vidět do uličky, aniž by byl spatřen. Při procházení se podívejte na vchodové dveře. Některé mají dvě klepadla v různých výškách, jedno těžší a jedno lehčí, takže zvuk domácnosti prozradil, zda venku čeká muž nebo žena.

V půli cesty dolů dorazíte k velké skupině kamenných budov kolem nádvoří. Toto je komplex Kurşunlu, osmanský základ ze šestnáctého století. Kombinoval mešitu, lóžu, kuchyň pro chudé a ubytování pro cestovatele. Kurşun v turečtině znamená olovo a název pochází z olověného plechu položeného na kopulích. Dnes se v místnostech kolem nádvoří nacházejí řemeslné dílny a malé muzeum věnované minerálu, o kterém jste možná neslyšeli.

Tímto minerálem je mořská pěna, turecky nazývaná lületaşı. Je to měkký, křídově bílý kámen, který se v podzemí tvoří jen na několika málo místech na Zemi, a ložiska v okolí Eskişehiru jsou z nich nejdůležitější. Horníci ho vykopávají v kusech. Čerstvě vytažený ze země je vlhký a dostatečně měkký na to, aby se dal řezat nožem. Jak schne, tvrdne. Právě toto krátké období měkkosti umožňuje řezbu vůbec.

Pokud je dílna otevřená, sledujte řezbáře několik minut. Namáčí blok, seškrábne vnější kůru a poté vyřeže tvar malými hákovitými čepelemi. Prach je jemný a bledý a dostane se do všeho. Většinou se vyrábějí dýmky, vyřezávané do obličejů, zvířat a lodí. A tady je část, kterou lidé jen zřídka očekávají – dýmka z mořské pěny mění barvu používáním. Tabákové oleje se vsáknou do porézního kamene a v průběhu let se zbarví do bílé na medovou až tmavě jantarovou barvu.

Dále na hřebeni stojí něco úplně jiného. Moderní muzeum Odunpazarı bylo otevřeno v roce 2019, galerie současného umění postavená z naskládaných dřevěných beden různých velikostí. Navrhl ji japonský architekt Kengo Kuma. Z ulice vypadá jako hromada opracovaných klád, což je přímá odpověď na starou dřevěnou čtvrť kolem ní. Uvnitř jsou bílé galerie a vysoká šachta osvětlená shora. O tom, zda sem patří, se v okolí stále vedou spory.

Spor se týká i barev. Většina těchto domů byla v posledních desetiletích restaurována a barevné schéma bylo zvoleno pro efekt stejně jako pro přesnost. Starší fotografie čtvrti ukazují mnohem více obyčejné bílé a bledého nátěru. To neznamená, že restaurování je špatné. Znamená to, že se díváte na rozhodnutí učiněné obcí, nikoli na pozůstatek z devatenáctého století. Užijte si efekt, ale vězte, co to je.

Zastavte se na jídlo. Regionálním pečivem je çiğ börek, půlměsíc z tenkého těsta plněného syrovým kořeněným masem a smaženého, dokud se na povrchu netvoří puchýře. Dodává se příliš horký na to, aby se udržel v teple. Toto jídlo pocházelo z krymskotatarských rodin, které se usadily v této části Anatolie, a Eskişehir má jednu z největších tatarských populací v zemi. Požádejte o ayran, slaný jogurtový nápoj. Tato kombinace je zde z dobrého důvodu standardní.

Pozdní odpoledne je na tomto svahu nejlepší hodinou. Nízké slunce dopadá na malované fasády z boku a odhaluje každý pokřivený trám a prohnutý překlad. Na zdech sedí kočky. Čajové zahrady rozmístily nízké stoličky na nádvořích. Pokud pršelo, dlažební kostky ztmavnou a barvy se prohloubí. Čtvrť je dostatečně malá na to, abyste ji celou prošli za hodinu, a dostatečně dobrá na to, aby většina lidí obešla město dvakrát.

Než se vrátíte zpět do moderního města, najděte si místo na vyšších uličkách a otočte se. Odtud můžete vidět plochou mřížku Eskişehiru rozprostírající se pod vámi, řeku, která jím protíná, tramvajové koleje. Za vámi se uličky ohýbají a lomí bez jakékoli logiky. Dvě různé představy o tom, jak by město mělo fungovat, sedící jedna nad druhou. Chvíli tam zastavte a nechte klepání pokračovat za vámi.