Staré Město Mardin

Pozdní odpolední světlo dopadá na kámen a celý svah se zbarví do medu. Schody pod nohama jsou hladké a uprostřed lehce klenuté. Někde dole se ozve volání k modlitbě a zatímco ještě zvoní, z jiné uličky zazvoní kostelní zvon. Je cítit vůně kávy s kardamomem a chladnoucího horkého kamene. Otočte se a země se prostě ztrácí a mezopotámská rovina se táhne na jih, dokud nezmizí v mlze.

Mardin je postaven na strmém jižním svahu jediného kopce, v dlouhých horizontálních terasách. Ulice vedou napříč svahem, nikoli nahoru, a schodiště a klenuté chodby spojují jedno patro s druhým. Za uspořádáním stojí pravidlo, které lidé zde stále opakují – žádný dům by neměl blokovat výhled na dům za ním. Ať už bylo někdy zapsáno, nebo ne, město se jím řídí. Téměř každá střecha, terasa a okno směřují do stejné otevřené pláně.

Stavebním materiálem je měkký místní vápenec. Snadno se řeže, když je čerstvě vytěžen, a po vystavení vzduchu tvrdne, a proto je tolik z tohoto města spíše vytesáno, než jen postaveno. Při procházce se dívejte na zárubně, okenní lemování a římsy. Najdete zde točené sloupky, rozety, řetězy geometrických uzlů, pásy listů a nápisy vytesané arabským písmem. V Mardinu stále pracují kamenořezové a v některých dílnách můžete slyšet dláta.

Naslouchejte jazykům kolem vás. V těchto ulicích můžete slyšet turečtinu, kurdštinu a arabštinu ve stejné konverzaci a na několika místech i turoyo, moderní formu aramejštiny, kterou mluví syrské křesťanské rodiny. Mardin je místem, kde tyto komunity žijí jako sousedé již velmi dlouho. Obchody nesou názvy ve více než jednom písmu. Když lidé zde říkají, že město je smíšené, myslí to jako prostý popis ulice, na které vyrostli.

Vydejte se k Velké mešitě uprostřed starého města. Její žebrovaný minaret je dominantou, kterou najdete téměř z každé uličky, a její kupole se nachází za nádvořím, do kterého se vstupuje úzkým vchodem. Jádro budovy sahá až do středověku, kdy tomuto regionu z Mardinu vládla dynastie Artuqidů. Posaďte se na pár minut na nádvoří. Je o několik stupňů chladněji než na ulici a hluk prudce utichne.

Krátký výstup vás dovede k Zinciriye Medrese, náboženské škole, kterou v roce 1385 dokončil místní vládce. Nad nádvořím s bazénem se tyčí dvě žebrované kopule a vchod rámuje zdobený portál. Vyjděte na střešní terasu. Toto je jedno z nejlepších míst v Mardinu k poznání města – vidíte střechu nad střechou, jak sestupuje z kopce, pak rovinu za ní a přímo za vámi hradní skálu.

Na západním okraji města stojí další škola, Kasımiye Medrese, dokončená v patnáctém století. Na jejím nádvoří vede dlouhý, úzký vodní kanál, který vede z malé nádrže, rozšiřuje se do bazénu a končí. Průvodci ji zde vysvětlují jako obraz lidského života – zdroje, růstu a konce. Budova stojí mírně stranou od města, takže výhled z její terasy je nerušený a kámen při západu slunce silně září.

Najděte si cestu ke kostelu čtyřiceti mučedníků, který se nachází za prostou zdí v obytné uličce. Patří syrské pravoslavné církvi, starobylému křesťanskému kostelu, který se stále modlí v aramejštině. Vyřezávané dveře a vnitřní závěsy, stříbrné lampy a malované panely stojí za to hledat. Je pojmenován po čtyřiceti křesťanských vojácích, kteří byli připomínáni jako mučedníci. Konají se zde bohoslužby, takže vstupte tiše a řiďte se tím, co vám řekne správce.

Nyní hledejte abbara. To je místní slovo pro klenutou chodbu, která vede pod domem a spojuje dvě ulice. Jsou tmavé, chladné, někdy sahají jen na šířku ramen a obvykle se otevírají do slunečního světla na úplně jiné úrovni města. Děti je používají jako zkratky. Projděte si ji pomalu. Změna teploty, zvuku a světla mezi jedním a druhým koncem je jedním z nejsilnějších fyzických pocitů, které Mardin nabízí.

Zde je praktický detail, který návštěvníky překvapí. Mnoho z těchto uliček je příliš úzkých a příliš schůdných pro jakékoli vozidlo, takže město stále používá osly ke sběru odpadků a přenášení stavebního materiálu. Nosí očíslované štítky a procházejí trasou. Pokud za sebou uslyšíte kopyta na kamenném schodišti, přitiskněte se ke zdi a nechte je projít. Není to turistické divadlo; je to prostě jediná metoda, která na tomto sklonu funguje.

Dejte trhům hodinu. Měděníci v otevřených dílnách kují tácy a hrnce a zvuk se nese ulicí, než je spatříte. Stříbrníci vyrábějí filigrán, techniku kroucení jemného stříbrného drátu do otevřených vzorů, kterou tento region vyrábí po generace. Najdete zde také mýdlo vyrobené z oleje lisovaného ze semen divokého terebintu, které se prodává v hrubých zelených blocích. Kupte si jeden a vaše taška po něm bude vonět po zbytek cesty.

Den zakončete na jakékoli terase obrácené na jih. Rovina se mění ze žluté na šedomodrou, ve vesnicích daleko na rovině se rozsvěcují světla a teplota klesá natolik, že si budete chtít vzít bundu. Za vámi se město tyčí ve tmě. Dole se krajina táhne směrem k Sýrii bez jediného kopce v cestě. Jen velmi málo míst vám umožní stát na schodišti v tržním městě a vidět tak daleko. Zůstaňte, dokud světlo nezhasne.