Klášter Deyrulzafaran

Cesta stoupá od Mardinu a hluk rychle utichne. Než dorazíte k bráně, slyšíte cikády v suché trávě a nic víc. Kopce jsou zde holé skály a nízké křoviny, světle zlaté, téměř bez stínu. Zdi před vámi jsou postaveny ze stejného kamene, takže budova z dálky vypadá jako součást svahu. Položte ruku na sloupek brány. Je teplý, hladký a zaprášený.

Vejděte do dvora a proporce se změní. Budovy stojí dvoupatrově kolem otevřeného obdélníku s arkádami, vyřezávanými zárubněmi a širokou kamennou terasou s výhledem na pláň. Jsou tam květináče s květinami. Kočka přechází. Pokud probíhá bohoslužba, můžete zevnitř slyšet zpěv – tichý, pomalý, v jazyce, který není turečtina, arabština ani kurdština. To, co slyšíte, je forma aramejštiny.

Toto je klášter Syrské pravoslavné církve, starobylého křesťanského kostela v tomto regionu, který stále vyučuje aramejštinu, jazyk příbuzný jazyku, kterým se mluvilo na celém Blízkém východě před dvěma tisíci lety. Jeho syrský název ctí Mor Hananyo, biskupa, který toto místo v osmém století znovu vybudoval. Křesťané tento svah využívají přibližně od pátého století. Je to jeden z nejstarších nepřetržitě fungujících klášterů na světě.

Název, který většina lidí používá, Deyrulzafaran, pochází z arabštiny a znamená šafránový klášter. Nabízí se zde dvě vysvětlení a ani jedno není prokázáno. Jedno říká, že šafrán byl kdysi během stavby přimícháván do malty. Druhé říká, že na těchto svazích rostly šafránové krokusy. Podívejte se na kámen v silném odpoledním světle a pochopíte, proč se název uchytil, ať už je kterákoli verze pravdivá – celý komplex se zbarví do sytě žlutooranžové barvy.

Po dlouhou dobu své historie to bylo sídlo celé církve. Od roku 1160 do roku 1932 z těchto místností žil a vládl patriarcha syrské pravoslavné církve. Dopisy odtud putovaly do kongregací na celém Blízkém východě, v Indii a později v Evropě. V roce 1932 se sídlo přesunulo do Sýrie a nyní se nachází v Damašku. Klášter pokračoval v práci, ale z centra správy se změnil v něco klidnějšího.

Váš průvodce vás téměř jistě nejprve zavede do podzemí. Schody vedou dolů do nízké komory bez oken. Strop je vyroben z velmi velkých kamenných desek položených vedle sebe a spojených bez malty. Na jednom konci je malý otvor, kterým dovnitř proudí paprsek světla. Místní tradice praví, že lidé v této místnosti uctívali slunce dávno předtím, než klášter existoval. Ať už je to tak, nebo ne, místnost je zjevně starší než to, co stojí nad ní.

Zpět na úrovni země se podívejte na dveře. Několik z nich je z těžkého ořechového dřeva, tmavých stářím a manipulací, osazených železnými cvočky a vyřezávanými panely. Hlavní dveře kostela jsou tak nízké, že většina dospělých musí sklonit hlavu, aby jimi prošla. To je v mnoha starých kostelech záměrné. Uvnitř kostela si všimněte kamenného trůnu, zavěšených lamp, vyšívané opony přes svatyni a oblouku nad oltářem vyřezaného v jednom zdobeném pásu.

Podél stěn jedné komory uvidíte řadu výklenků zapečetěných kamenem. V nich jsou uloženy ostatky patriarchů a biskupů, kteří odtud vedli kostel. Jména a data jsou vytesána do krycích desek syrským písmem, jedno pod druhým, po mnoho staletí. Je to kompaktní záznam instituce. Postavte se na jeden konec a čtěte podél řady – díváte se na vedení kostela, zaryté do zdi.

Zde je detail, který lidé málokdy očekávají. V roce 1876 byl do tohoto kláštera přivezen tiskařský lis, který byl dovezen stejnou cestou, jakou jste šli vy. Tiskal v syrštině, arabštině a osmanské turečtině a produkoval liturgické knihy a další texty pro komunity v celém regionu. Patřil k nejstarším tiskařským lisům, které fungovaly v této části světa. Stroj je vystaven, černý a těžký, v místnosti, která obsahuje také staré knihy a tiskařské štočky.

Dvacáté století bylo pro syrskou komunitu v tomto regionu těžké. Jejich počet prudce klesl během a po první světové válce a později mnoho rodin emigrovalo do Evropy z ekonomických důvodů a z bezpečnostních důvodů. Vesnice, které kdysi hovořily syrsky, se vyprázdnily. V posledních letech se některé rodiny vrátily a obnovily domy v okolní krajině. Komunita je zde malá, ale není muzejní expozicí a kostel je stále v provozu.

Dnes v klášteře žije hrstka duchovních a zaměstnanců spolu se studenty, kteří se sem přicházejí učit syrský jazyk a zpěvy. Návštěvníci jsou vítáni a průvodce vás obvykle provede klášterem ve skupině. Zakryjte si ramena a kolena. Pokud potkáte bohoslužbu, počkejte vzadu, místo abyste přecházeli přes podlahu. Fotografie jsou obvykle v pořádku na nádvoří, ale než budete fotografovat lidi nebo svatyni, zeptejte se.

Než se vrátíte, dojděte k okraji terasy na vnější straně. Dole se otevírá rovina a táhne se na jih, plochá a světlá, v létě nad ní visí prach. Za vámi jsou budovy tiché, až na jedny dveře. Je tu jen velmi málo věcí, které by vás rozptylovaly – žádný provoz, žádné cedule, žádná hudba. Lidé stáli na této římse a dívali se na ten samý výhled už velmi dlouho a teď, na pár minut, i vy.