Klášter Sumela

Zvuk k vám dolehne dříve než budova. Voda – řeka dole, rychle tekoucí po kamenech, a někde blíž voda stékající po skalní stěně. Vzduch v tomto údolí je vlhký a chladný a voní po mokrém opadu listí a borovicích. Mrak sedí v korunách stromů na protějším svahu. Pak se podíváte nahoru a je to tam: řada bledých budov vtlačených do svislého útesu, několik set metrů nad dnem údolí, s lesem dole a holou skálou nahoře.

Na této poloze není nic náhodného. Klášter je postaven v přírodní jeskyni a na římse před ní, vysoko na útesu. Dostat se tam vyžadovalo výstup, tehdy i teď. O to šlo. Klášterní komunity v této tradici hledaly těžko dostupná, tichá a bránitelná místa. Jeskyně poskytovala úkryt a zdroj vody. Útes poskytoval vše ostatní – izolaci, daleký výhled na přístup a ochranu shora.

Příběh založení je spíše tradicí než zdokumentovanou událostí a jako takový stojí za to ho vyprávět. Říká se, že dva mniši z Athén, Barnabáš a Sofronios, byli k tomuto útesu dovedeni ikonou Panny Marie, o které se říká, že ji namaloval apoštol Lukáš. Ikonu našli v jeskyni a založili kolem ní klášter. Tradice to klade do konce čtvrtého století. Historici považují nejstarší staletí zde za nejistá.

To, co je doloženo, začíná mnohem později. Od třináctého století tato oblast tvořila Trapezundskou říši, řecky mluvící stát na pobřeží Černého moře, který jako nezávislá mocnost přežil samotnou Konstantinopol. Jeho císaři dali klášteru pozemky, peníze a právní privilegia. Jeden z nich, Alexios III., je úzce spojen s jeho expanzí. Sumela zbohatla a vlastnila práva na vesnice a zemědělskou půdu v údolích kolem sebe.

Další část lidi překvapuje. Po osmanském dobytí nebyl klášter uzavřen. Sultáni vydali dekrety potvrzující jeho práva a majetek a tyto dokumenty byly uchovávány a obnovovány po generace. Komunita pokračovala a budovy se rozrůstaly. Velká část ubytovacího bloku, který vidíte držet se útesu – vysoká fasáda s řadami oken – patří do relativně pozdních období, nikoli do nejstarších století lokality.

Srdcem komplexu je skalní kostel, vytvořený z původní jeskyně. Jeho stěny nesou fresky, stejně jako vnější fasáda budovy, což je neobvyklé. Malby pokračují na povrchy plně vystavené volnému vzduchu. Pokrývají je scény ze života Krista a Panny Marie. Barvy zůstávají silné tam, kde se dochovaly: tmavě modré pozadí, červená roucha, zlaté obrysy. Vrstvy z různých období leží přímo na sobě.

Velká část maleb je poškozena, a to nejen počasím. Poté, co budovy stály prázdné, návštěvníci škrábali do povrchů jména a data a hledači pokladů řezali do zdí a podlah. Uvidíte rýhy v obličejích a v rouších. Konzervátorské týmy to, co zbylo, stabilizovaly, místo aby to přemalovaly. Přemalování by vymazalo důkazy o tom, co tam původně bylo. Ztráty tedy zůstávají viditelné, což je upřímné a nepříjemné na pohled.

Mniši odešli v roce 1923. V tomto roce se Řecko a Turecko dohodly na povinné výměně obyvatelstva a řecké pravoslavné komunity tohoto pobřeží se jí účastnily. Rodiny, které zde žily po mnoho generací, se přestěhovaly do Řecka. Klášter se vyprázdnil. Podle svědectví komunity byla ikona a další předměty před odchodem ukryty, o několik let později, v roce 1930, znovu nalezeny a odvezeny do Řecka.

Tyto předměty se dostaly do nového domova. V severním Řecku, na úpatí hory Vermio, byl založen klášter s názvem Panagia Soumela, který se stal centrem tradice pro potomky vyměněných rodin. Řecký základ pochází z poloviny dvacátého století. Takže nyní existují dvě Soumely – původní útes v Turecku a jeho jmenovec v Řecku. Lidé mezi nimi cestují a spojení zůstává aktivní.

A původní útes neztichne. V roce 2010 úřady znovu povolily, aby se v Sumele konala božská liturgie, a ta se zde koná každý rok od 15. srpna, na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Bohoslužbu vedl ekumenický patriarcha. Poutníci přijíždějí z Řecka, Ruska, Gruzie a samotného tureckého černomořského regionu. Kostel jeden den v roce slouží jako kostel.

Místo bylo pro návštěvníky uzavřeno v roce 2015. Volná skála nad budovami představovala skutečné nebezpečí a následoval dlouhý program prací: ukotvení skal, síťování, oprava konstrukce a konzervace fresek. S postupujícími pracemi se některé části znovu otevřely a klášter se plně otevřel v roce 2020. Dnes je přístup po stezce lesem nebo kyvadlovou dopravou po údolní cestě, po které následují schody. Výstup je strmý a kámen je často mokrý.

Součástí návštěvy je i samotné údolí. Údolí Altındere je hustě zalesněné a na tomto pobřeží prší hodně, a proto je vše tak zelené. Na svazích rostou buky, jedle a rododendrony. Mlha se tvoří a během několika minut rozplyne. Cesta vede podél řeky a podél ní jsou pikniková místa, kde místní rodiny tráví celé dny. Vyhraďte si čas jak dole, tak i nahoře.

K prohlédnutí je více než jedna budova. Kromě skalního kostela se zde nachází kaple, knihovna, kuchyně, pokoje pro hosty a pramen, který komunita považovala za svatý. Voda po útesu do komplexu byla přiváděna akvaduktem s dlouhou řadou oblouků. Velká část stavby byla po poškození přestavěna, takže to, co vidíte, je spíše restaurování než nedotčená látka. Všímejte si rozdílu mezi starým a novým zdivem.

Postavte se na terasu vpředu a na chvíli se odvraťte od fresek. Raději se podívejte ven. Pod vámi les prudce klesá k řece a mraky se pohybují mezi stromy ve výšce očí. Mnich stojící na této římse před šesti sty lety viděl stejný svah, stejnou vodu, stejné počasí, které stoupalo údolím. Budova byla vyklizena, poškozena, opravena a znovu otevřena. Výhled byl zde po celou dobu.