Princovy ostrovy

Vystupte z trajektu a poslouchejte, co vám chybí. Žádné klaksony aut. Žádné motory odjíždějící z křižovatky. Slyšíte zvonky od kol, racka, tenké kvílení malého elektromobilu a pár stovek bot na kamenném molu. Pak k vám dolehne vůně borovice – horké pryskyřice z lesů na kopci nad přístavem, smíchaná s mořskou vodou a smaženými rybami. Vaše ramena klesnou o centimetr, aniž by vás někdo požádal.

Toto jsou Princovy ostrovy, v turečtině známé jednoduše jako Adalar, což znamená ostrovy. Devět z nich leží v Marmarském moři, u asijské strany Istanbulu, a čtyři přijímají pravidelné osobní trajekty. Büyükada je největší. Heybeliada, Burgazada a Kınalıada jsou menší a klidnější zhruba v tomto pořadí. Plavba trvá jednu až dvě hodiny, v závislosti na tom, kde nastoupíte a na kterou loď se vám podaří nastoupit. Posaďte se na pravou stranu, abyste měli lepší výhled na pobřeží. Lodě se o letních víkendech rychle plní a lidé stojí fronty na molu dlouho před odjezdem.

Název není ozdobný. Za byzantské nadvlády sloužily tyto ostrovy jako místo exilu pro členy císařské rodiny. Sesazený císař, nepohodlná císařovna, bratr s nárokem na trůn – kdokoli z nich mohl být poslán sem a požádán o vstup do kláštera. Odstraňovalo to rivala, aniž by ho zabilo, a drželo ho dostatečně blízko, aby mohl sledovat. Ostrovy fungovaly jako pohodlné vězení s výhledem na moře.

Soukromá auta jsou zde dlouho zakázána a toto jedno pravidlo formuje vše ostatní. Po generace byl dopravním prostředkem fayton, koňský spřežení, a zvuk kopyt na silnici byl součástí návštěvy. Ta skončila v roce 2020. Poté, co se mezi koňmi rozšířila nemoc a po dlouhé veřejné kampani za jejich zacházení s nimi, byly spřežení stažena a nahrazena elektrickými vozidly. Některým návštěvníkům se koně stýskají. Koním se teď celkově daří lépe.

Takže jdete pěšky, půjčujete si kolo nebo jedete jedním z malých elektrických autobusů, které jezdí po celém ostrově. Kolo je na Büyükadě nejlepší volbou, pokud vám nohy vyhovují, protože kopce jsou skutečné kopce. Elektrické koloběžky jsou k dispozici i na některých místech. Ať už použijete cokoli, silnice jsou úzké, povrch místy nerovnoměrný a nic se nepohybuje rychle. Doprava se zde řeší spíše zdvořilostí než semafory.

Vyjděte z přístavu a začnou se objevovat domy. Dřevěné vily natřené bledými barvami, s vyřezávanými balkony, ozdobnými okny a zahradami plnými fíků a mimóz. Většina z nich byla postavena v devatenáctém století, kdy si zde řecké, arménské, židovské a levantské rodiny z města postavily letní domy, aby se vyhnuly horku. Mnohé jsou krásně udržované. Jiné stojí zavřené za zrezivělými branami, okenicemi a verandou prorůstá strom.

Na vrcholu kopce na Büyükadě stojí obrovská dřevěná budova, několik pater z šedého dřeva s řadami prázdných oken. Francouzská společnost ji postavila jako hotel a kasino, ale povolení k jejímu otevření bylo zamítnuto. Řecká pravoslavná komunita budovu koupila a po celá desetiletí ji provozovala jako sirotčinec, dokud nebyla v 60. letech 20. století uzavřena. Od té doby stojí prázdná. Lidé ji často nazývají největší dřevěnou budovou v Evropě a pod tím se toto tvrzení zdá věrohodné.

Büyükada má také významnou poznámku pod čarou v politice dvacátého století. Po svém vyhnání ze Sovětského svazu žil Lev Trockij na tomto ostrově asi čtyři roky od roku 1929. Napsal zde své dějiny ruské revoluce, chodil na ryby s místním převozníkem a přijímal stálý proud zahraničních návštěvníků. Dům, který používal, stojí opuštěný na cestě za hlavní silnicí. Nikdo na trajektovém terminálu se o něm nezmíní. Zeptejte se místního obyvatele a on vám ukáže.

Poblíž vrcholu nejvyššího kopce na Büyükadě se nachází malý kostel zasvěcený svatému Jiřímu. Dvakrát ročně k němu stoupají tisíce lidí po strmé stezce. Mnozí si při chůzi odvíjejí cívku nití, pokládají ji celou cestu na zem a po dosažení vrcholu si něco přejí. Dav je křesťanský i muslimský zároveň. Nikdo nesepsal pravidla tohoto rituálu. Každý je prostě zná.

Jeďte lodí o zastávku dál na Heybeliadu a tempo se opět zpomalí. Na pobřeží poblíž mola se nachází námořní škola. Na jednom z kopců stojí teologická škola na Chalki, která více než století školila pravoslavné kněze. V roce 1971 byla ze zákona uzavřena a nikdy jí nebylo povoleno znovu otevřít, ačkoli budovy a knihovna jsou udržovány v připravenosti. Její budoucnost se stále objevuje v diplomatických rozhovorech mezi vládami.

Většinu vyvýšeného terénu pokrývají borovicové lesy a v létě je vůně pryskyřice natolik silná, že ji lze ochutnat. To také činí požáry vážným nebezpečím a jeden z ostrovů v posledních letech přišel o velkou plochu lesa kvůli požáru. Jsou zde malé pláže a plavecké kluby postavené na skalách, z nichž většina si účtuje poplatek za lehátko a sprchu. Voda je chladnější, než vypadá, a čistší, než byste čekali u města této velikosti. Pravidelní plavci přijíždějí brzy, zaberou si plochou skálu a zůstávají na ní většinu dne.

Pokud to zvládnete, jeďte zpět pozdní trajektem. Ostrov se za lodí vzdaluje, v dřevěných domech se rozsvěcují světla a hluk města se postupně vrací přes vodu. Pár hodin jste byli někde bez provozu, což je o jakékoli části Istanbulu neobvyklé říct. Postavte se na záď a sledujte brázdu. Silueta před vámi se stále rozjasňuje. Brzy uslyšíte první klakson auta.